Šest třicet – budík mi jménem rádia Birmingham přeje dobrý ráno. Bude zamračeno a mlhavo, velmi mlhavo. Třeští mně hlava, venku se kočkujou psi. Buďte zticha, sakra.

Šest čtyřicet pět – toast, kafe, lednička tiše vrčí. Nepřítomnej pohled na přebal časopisu pro muže, kterej si nekupuju. Co se to do háje včera dělo? Sirény v mý hlavě nabraly novej dech. Snažím se vzpomenout si.

Šest padesát jedna – vyděšenej přecházím po místnosti, toast na stole horce dejchá … jestli je to vážně tak, jak si myslím … je mi to putna. Vzpomínám si … musím to málo … musím to nějak … zapsat, nedokážu jen tak … uklidni se, uklidni, je spousta času, bude to …

Něco vám o sobě povim. Jsem Jeremy. Jeremy P. O’ Lakowicz. Pracuju jako organizátor deratizačních úkonů v týhle čtvrti. Ten džob mi dohodil jistej Naggel, Stephen Naggel, vrchní deratizátor a fér chlap. Malý děti a slabomyslný mi říkaj’ uctivě pan “Deratizační organizátor”, ale přátelé a namyšlení intelektuálové mi říkaj’ prostě “Dero”. Pro ostatní neexistuju do doby, než se jim do sofa za dva tácy zakousne krysa.

Jo, je to nezvyklej fach, ale nestěžuju si. Dvakrát do tejdne svolám výjezd a hoši jdou makat. Tu a tam si mě pozve na kobereček kápo Naggel. Jináč svědomitě sedim ve vytopenym kanclu a jsem na drátě. Jak sem říkal, nestěžuju si. Až do toho dne mě ani nenapadlo, že bych kdy moh’.

Toho rána lilo, jako by všichni tam nahoře minuli pisoár. Jen ta barva byla olověně šedá – měl to bejt další hnusnej den v zatuchlým kanclu. Pololežel sem v přítmí u okna v mym pohodlnym křesle, pohazoval si balíkem Talonu a tupě civěl na zářící linku pod dveřma vedoucíma na chodbu. Monotónní klepání deště o parapet mě uspávalo, když sem na chodbě zaslech’ těžký kroky. Vokovaný boty dělají - díky Bohu - pěknej randál. Během vteřiny sem se probíral lejstrama na stole – v takových botech chodí jenom šéf, velkej Naggel. Těžká ruka rozrazila dveře, stál tam napěchovanej ve futrech jako ňákej anděl zkázy, chlap jako hora s citem pro dramatickou vodmlku. Natužený číro mu vlálo v průvanu, kapsy vošoupaný košile byly čímsi napěchovaný. Budil respekt.

“Nazdar Dero, jak ti dupou krysy?” hlučně se zvonivým kontraaltem zasmál vlastnímu vtipu.

Horečně sem se snažil vypadat zaměstnaně, ale už sem vyšel ze cviku: “P-pane Naggel, já, zrovna jsem tu hledal form…”

“Ser na to! Na!” pronesl Naggel bodře a třískl o stůl flaškou archivního vína, “Nemám čas, potřebuju ti něco … vyřídit. Seš známej, ta akce v přístavu byla famózní, krysy se raděj‘ sežraly navzájem, než by se vodvážily vylízt.”

“No, víte, to nic ne…”

“Drž hubu, ještě jsem nedomluvil. Seš můj voblíbenec, seš dobrej, ale k absolutní špičce ti ještě furt něco scházelo. Tahleta akce, to bylo vono. Zaujal jsi pár mých … známých, dokonce i nedůvěřivýho pana Petra. Souhlasili s tím, že bys s náma moh’ jít zejtra do ZOO,” ukazovákem cvrnknul do krysího vocasu, kterej mu visel z kapsy, “dem krmit anakondy. Když mě vomluvíš.”

Rychle se zved’ a nechal mě tam jen tak sedět, šokovanýho a šťastnýho – v mym vlastním kanclu. Je to hajzl.

Ráno dne “D” bylo fakt divný. Vobloha byla ocelově šedá, venku řvali ptáci a mně bylo sakra dobře. Měl to bejt můj úspěšnej den. Ve vzduchu se vznášel dusnej odér ztuchlýho portskýho, vylitýho vedle mý postele. Vedle nočního stolku ležela rozbitá sklinka. Kdoví proč. Jedna věc mě na Naggelovi srala: Vod doby, co sem ho poznal, sem si sakra často nepamatoval, jak sem se dostal večer do postele. Ale toho rána sem se fakt cejtil báječně. Chvilku sem čuměl v tv na dokument vo labutích, tušil sem, že bych dneska po letech moh’ vidět Sandru – ta si na ně potrpí. Celý dopoledne sem pak popocházel po bytě, cejtil se báječně a všechno mi bylo ukradený. Když sem ve tři vystupoval z metra a uviděl grupu těch nejlepších deratizátorů, jaký kdy čistili sklepy tohoto prohnilýho města, byl sem klidnej, tak klidnej, až mě to děsilo. Naggel právě bavil společnost. Byl to divnej chlap, na jedný straně si na vobrovským vodítku vedl načančanýho pudla, kterýmu říkal “Huf” a choval se k němu jak k nějaký krvelačný bestii, na straně druhý si nechá říkat potupně domácky “Pišto”. Vedle něj se hrbil Steven a Vesta. On moh’ bejt ohromná individualita, ikona deratizátorskýho řemesla – Bůh. Jenže rodiče ho v mládí z legrace nenaučili samohlásky – ani vyslovovat, ani psát, takže mu, heh, nikdo nerozumí. Někteří jeho známí dokonce pořád věřej, že se menuje Stvn. Ona nemluví, ona jedná. Vesta je prej italická bohyně oltářního vohně. Rád věřím. Její metody patří k těm radikálnějším a sou fakt … spalující. Za nima se krčila Sandra, moje spolužačka z bioly, skvělá holka, ale děsně smutná – krysy se věšej’ žalem, jen co ji uviděj’. Marvin je proti ní prototyp veselýho mechanoida. Začal sem poznávat další tváře – tam ten týpek si nechává říkat pozorovatel, slyšel sem, že v mládí chtěl bejt patologem, ale vyrazili ho vod zkoušky. Nenašel umbilicus, pupek. Vod tý doby je trochu vyšinutej, dokáže třeba hodiny čučet na krysu a pak z ničeho nic jen vidíte, jak jí zručně páře břicho – hezky vod shora dolů s důrazem na břišní partie. Další je Jackie, skrytej génuis, maká pro Naggela, míchá mu jedy. Ten chlap ví o chemii všechno. Chcete zlato z hliníku a mědi? Jackie ví, jak na to. Libo chlast, chemickou bombu, hexametakrylaminoacetin manželce do polívky? Jackie to zařídí. V klidu, s úsměvem. Vod tý nehody s kyselinou manganistou to ani jinak nejde. Ta holka vedle Sandry je Theresa, čerstvá držitelka vocenění Miss Deratizátorka. Se svou imidží drsný skejťačky a nezdolným temperamentem je přímo předurčena být manufakturou na výrobu krysích pastí. A že do jejích osidel padlo už dost … havěti. Tamti dva, to je Ernest Gaskin a v tý černý kutně Jab le Coom. O Ernestovi vim, že je děsně nervózní, když se nemůže rejpat lovečákem za nehtama. Je to taková černá ovce mezi deratizátorama. Používá neskutečně brutální metody – ale má ze všech nejlepší výsledky. Jab je podivín, když byl ještě malý škvrně, rodiče mu furt dokola předčítali Dyka v němčině a na ubohým dítěti se to podepsalo. Nosí sebou pořád obří píšťalu, mluví v germanismech a používá starý metody. Ale makal se mnou na tý akci v přístavu, odvádí tichou a kvalitní práci. Ve stínu Naggela pak křepčil chlap nejzajímavější – říká se mu jen “pan Petr”, nikdo vo něm vlastně nic neví, nikdo dokonce ani neví, esli je vůbec deratizátor a, popravdě, nikoho to nezajímá. Ten chlap se vobjeví všude, způsobí rozruch, aby pak zmizel jak stín.

Postavil sem se vedle Naggela a sputil sem upjatě: “Dámy a pánové, vážně mě moc těší, že jsem byl pozv…”

Naggel se nervózně podíval na hodinky: “Už tu měla dávno bejt.”

“Kd, Pšt?” zajímal se Steven

“Rowenna.”

Zarazil sem se, není vobvyklý, že mě lidi ignorujou. Postavy kolem mě zíraly na Naggela.

“Rowenna … jémináčku,” vydech’ pan Petr.

Stál sem tam jak zařezanej, nikdo mi nevěnoval jedinej zasranej pohled. Všichni vypadali jak uhranutý tím ménem. O Rowenně ste mohli číst všude, nejen v deratizátorském “Krysaři”, ale i “Veselém instekticidu” a dokonce i “Plísni 21. Století”. Ta ženská je ďábel.

Otřepal sem se a řek’: “Rowenna má přijít?”

Nikdo se ani nehnul.

Po chvíli se ozval Jackie: “Rowenna má přijít?”

“Jo, měla.” ušklíb’ se Naggel.

“A Dero?”

“Ten,” Naggel si s úsměvem proplet’ prsty, “ten asi taky nepřijde. Možná je … unavený.”

Překvapeně sem zamrkal, dělali ze mě úplnýho vola. Naggel vymýšlel stupidní fóry v jednom kuse, ale tohle bylo snad ještě debilnější než ty dva týdny, kdy mi pouštěl furt dokola Ravelovo Bolero.

Pan Petr spráskl ruce: “To je ale velká, veliká škoda, panečku!”

Měl recht, byla to zatracená škoda, že sem pro ně nebyl víc než vzduch.

“De se!” zavelel Naggel.

Byl sem zvědavej a – docela vyděšenej. Něco tu smrdělo. Několikrát sem se po cestě pokusil vrazit do Naggela, ale ten se nehnul ani vo píď. Kráčející skála. Netečnej cholerik. U ZOO je jasný, že anakondy tentokrát zůstanou vo hladu, je zavřeno. Naggel zuřil, vytáh’ z kapsy jednu z mnoha krys a vztekle s ňou mršil vo zem. Pak se stalo něco divnýho a já už tehdy začal pomalu chápat. Jak se krysa rozplácla vo dlažky, mně se zatočila hlava, pad sem na kolena a hrudník mi moh’ prasknout bolestí.

Z dálky sem ještě zaslech’ Jab le Cooma: “Znám tady jednu prima bírštube, dem’”

Nemoh’ sem dejchat, bylo mi na blití a třeštila mi hlava. Těžce sem se zved’ z mokrý dlažby a vodpotácel se do blízkýho průchodu. Tím sem prošel na ňákej domovní dvůr a pad’ sem do nahrabanýho listí. Nevěřil sem tomu, co sem zažil, a přitom to byla pravda. Sem nějak spojenej s krysama, který má Naggel nacpaný v kapsách. Když ňáká z nich trpí nebo chcípne, trpim i já. To není možný. Co sem? Jak se to stalo? Podobný votázky nebyly důležitý. Cejtil sem se zas líp, rychle sem se zved’ a rozběh’ do blízkýho pajzlu. Po cestě se mně několikrát podlomily nohy a pad sem s příšernou bolestí k zemi, jako by mě někdo zezadu střelil mezi lopatky. Věděl sem, co se děje a přál sem si, aby měl Naggel hodně kapes. Když sem udejchanej vpad’ do dveří lokálu, Gaskin bavil společnost, která se mezitím rozrostla vo pár mých kolegů, hrou s nožem, kterým neskutečně rychle a jistě kmital po stolu, na kterym měl nataženou ruku. Pravidelný klepání ztichlo.

Gaskin ometaje třísky ze stolu huhlal: “Pišto, puč’ mně ještě jednu krysu.”

Sevřelo se mně srdce a vydal sem asi dost nelidskej zvuk, vší silou sem praštil Gaskina do ksichtu a znovu a znovu. Ten bastard se ani nehnul.

Naggel těžkým jazykem vodpověděl: “Mám poslední, Erne, dej si záležet.”

Gaskin chyt’ krysu za vocas a znovu se pustil do tý děsivý hry. Hučelo a praskalo mně v uších.

Nejasně sem zaslech’ Naggela: “Zejtra můžem’ jít zas, dlužíme to anakondám. Theresko, my už bysme mohli taky jít, co ty na to, kotě?”

Hypnotizoval sem Gaskinovu ruku, přestal sem dejchat. Krysa se smýkala a chladná ocel kopírovala její tělo s děsivou přesností. Jackie odešel na hajzl.

Steven vykřikoval: “Sš dbrj, Gskn!!”

Sandra měla hlavu v dlaních … pak se Gaskinovi krysa vysmýkla. V tý chvíli mi to docvaklo. Pohlíd’ sem rychle na Naggela, zaklonil hlavu a věděl sem, že až nůž s tupým zaduněním dopadne, nebudu nic cítit.

Zejtra mi budík popřeje dobrej den a mně bude třeštit hlava. Budu mít spoustu času napsat text, kterej si nikdo nepřečte. Sem totiž muž, kterej tam vlastně nebyl …