Bedna 2010

Jsme snad zabednění? Takové otázce se člověk neubrání, když se mu setmí už na třetí šifře. Ale vezmeme to postupně. Tři ze čtyř kmenových Přizdisráčů se rozhodli, že své státnice a maturitu za Bednu nevymění, takže nastalo horečnaté shánění spoluhráčů. Paču naštěstí nehodlá státnicovat dřív než v září a Gábina si našla šifrovacího amanta Aleše. A tak jsme v improvizované sestavě vyrazili!

Když jsme předloni z bednářských listů vyluštili nápovědy, které tam nebyly, zařekli jsme se s Gábinou, že už se o to nikdy pokoušet nebudeme. A dodrželi jsme to navzdory faktu, že letos by očividně co luštit bylo. Před třetí hodinou odpolední to na křižovatce Apolinářské a Viniční vře.

Většina týmů si stejně jako my těžkou hlavu s výběrem startovní pozice nedělala. Dochází SMSka s písmenkem tajenky a my se rozbíháme všemi směry. Zezačátku se trejduje tzv. „kus za kus“, později převládá hladová strategie „opiš, co můžeš“. Za půl hodiny máme několik popsaných á čtyřek a zapisujeme do tabulky. Dlouho trvá, než nám dojde, že zpráva je dlouhá pouhých 50 znaků, takže na Vyšehrad dorážíme na nějakém 160. místě.

Když se rozkoukáme a pochopíme, co na nás orgové připravili, chytáme se za hlavu. Tohleto přímé mezitýmové soupeření nám příliš po chuti není. Jako první zkoušíme město-jméno. Protivníci mají zapsaných sedm jednoslabičných hlavních měst, čemuž se směji a uznávám jim tři. Hádku o Nuuk zažehnávám prohlášením, že my stejně máme jen dvě. Ve druhém kole jsme už úspěšnější, ačkoli z českých měst majících na čtvrté pozici „M“ známe jen Olomouc a Kroměříž. Takový Chomutov mě napadá až ex post.

V tiché poště se nám poštěstí na los, zato v rébusech nacházíme hned dva přemožitele, než si správně rozvrhneme práci a na poslední pokus konečně zvítězíme. Za tři vítězné žetony od orga dostáváme druhou šifru, rébus a pár slov povzbuzení do další hry. Binární šifru s Alešem louskáme na koleni a běžíme vstříc dobrodružství na Kavčí hory.

Když koukáme na zadání trojky, jsme nešťastní. Všichni jsme byli na Matrixu a dobře pamatujeme, jak vypadá zadání, které představuje síť nějakého šíleného prostorového útvaru. Když nacházíme pravidlo, kterým dílky přiřadit k sobě, už se nijak nedá vyhnout úmorné fázi stříhání a lepení. Naštěstí nám s Alešem bylo dovoleno meditovat a konstrukci si na starost vzala děvčata, takže výsledný šišoid vypadal ještě dost k světu.

Nápověda nepřímo radí lepit dílky na míček, který si neseme s sebou. To se nám dělat nechce a protože se stmívá a my mrzneme, přesunujeme se k řece do nejbližší hospody. Tam si míček alespoň popisujeme písmeny, Paču zavile prosazuje myšlenku, že synonyma slov na hranách a cosi kdesi. Já myšlenku zavile odmítám jako pitomou, argumentuje tím, že na Bedně takové šifry, kde by na konkrétní krok nic nenavádělo, nejsou. Už to nikdy neřeknu. Po půl hodině máme dílky popsané prvními písmenky synonym a nečteme (!) řešení.

Hospoda zavírá a my si lámeme hlavu, jaký další krok bychom mohli ještě provést. Vícestupňové šifry nám v principu nevadí, pokud každý krok má své opodstatnění. V tomto případě to tak úplně neplatí. Zejména poslední krok se synonymy mi připadá velmi nešťastný. Kladu si přitom hned dvě otázky. Proč synonyma? A proč možnost brát více písmen? Zejména to druhé je dost netradiční, když dosud se pracovalo vždy právě s jedním písmenem. Kdyby poslední krok stál jako samostatná šifra, určitě bych ji hodnotil o dost kladněji. Takhle rozpaky.

Zachraňuje nás až SMSka s polohou dalšího stanoviště. Popojedeme tři zastávky šalinou a na Staré cestě zjišťujeme, že jsme se pořadím vůbec nepropadli. Na trojce holt zakysli všichni. Soustředíme se na otázky a rozvíjíme různé teorie. Dlouho se držíme pozorování, že v textu jsou nějaké věty, o jejichž pravdivosti můžeme rozhodnout už nyní, což přece musí něco znamenat. Když myšlenku pomalu opouštíme, přichází Aleš z ničeho nic s principem řešení. Dolušťování trvá chvilku a my pílíme na Barranďák a směrem na Hlubočepy. Přijde mi matoucí, že jako zápor se braly i slabiky „né“ a „ně“, šifra by se určitě obešla i bez této nejednoznačnosti.

Nacházíme šifru s hvězdou, pravidelně rozmístěnými oběžnicemi a dvěma zaznačenými trasami. Grafickou stylizaci ignoruji a identifikuji šifru coby morseovkový strom. Řešení mi nesedí, naštěstí Aleš mě donutí zkusit všechny varianty, takže brzy víme, že máme směřovat k viaduktům Semmeringu. Dvakrát to po přizdisráčsku zkoušíme vzdušnou čarou, ale nakonec pokorně odcházíme po Hlubočepské.

Chvíli se motáme u paty viaduktu, než nacházíme šifru, u které se pak dobře baví celý tým. Hledání asociací je vtipné, svižné a povzbuzující. Brzy máme tři čtvrtiny řešení, ze kterých se dá pohodlně vyčíst, kam si máme dojít pro další zadání. Velmi hezký moment hry.

Na čtverečky docela dlouho zíráme jako spadlí z višně. Gábinu bolí hlava a tak raději pospává. Počítáme tečky, hledáme vývoj mřížky, ptáme se sami sebe, proč čáry jsou vždy svislé, proč tečky jsou většinou v lichých sloupcích či řádcích, proč na řešení nemůžeme přijít. Pak se na totéž ptáme Boha, kterému se nás asi zželí, protože mi přesně v okamžiku, kdy si se slovy „dej to sem, já to prostě přečtu“ žádám zadání, vnukne myšlenku. Tajenku prostě přečtu a jde se dál.

U opatrovny dostáváme čtveřice písmen. Postupem času mrzneme a propadáme skepsi. Nechce se mi dělat histogram. Nechce se mi dělat vlastně vůbec nic a vypadá to, že ostatní na tom jsou podobně. Některé čtveřice nám připomínají přesmyčky, jiné neúplná slova. Dlouho si hraju s myšlenkou, že by šlo převést písmena na čísla a kouzlit si s rozdíly či součty. Kouzlit sice jde, ale bezvýsledně. Když si už postopadesáté zopakujeme otázku „proč 48“ a nenalezneme na ni uspokojivou odpověď, zřejmě si zasloužíme jen čekat na SMSku s polohou šifry proti trudomyslnosti.

Ta přichází po třech hodinách a já se jí děsím. Na poslední Bedně jsme totálně vytuhli už na šifře 5T, kde jsme nebyli schopni odhalit zákony ohledně Jejich Oplunce, Jejich Magnificence a ostatních bratří. Co na tom, že vinou nepřesnosti v zadání. Bál jsem se podobného fiaska. Naštěstí trojúhelníčky písmenek (po nápadu propíchnout kolečko špendlíkem, do čehož se mi nechtělo) identifikuju jako shluky písmen na klávesnici a můžeme se vrátit do Prokopáku.

Pozici pátého zastavení určujeme cirka o sto metrů špatně, takže místo na skále končíme pod skálou. V tu chvíli ovšem netušíme, kde se stala chyba. Jakkoli se mi nechce, vyrážím zpátky nahoru a pak krosím už se šifrou za zbytkem týmu zase dolů. Vyčerpaný vydávám příkaz „vyluštěte to“ a poprvé za nějakých těch 20 šifrovaček regulérně usílám, abych trochu dobil baterky.

Když se vzbudím, Aleš luští jako drak, ohání se pravítkem a úhloměrem, Paču přemýšlí, až se z ní kouří, Gábina taky očividně trpí, ale výsledek nikde. Když vidím na Alešově zadání baterii kolmic, rovnoběžek, křivek a poznámek o všech možných úhlech, začínám tušit, že tudy cesta nepovede. Počítám tečky na papíru a vychází 15, snažím se hlavní tečku (tedy tu, od které se rozbíhá růžice) označit jako „toto stanoviště“ a aplikovat cestu na mapu. Neúspěšně.

Podivujeme se nad různými délkami šipek, nad natočením popisků růžice, nad lecčím, ale spásný nápad nepřichází, takže o půl dvanácté končíme hru a jdeme se domů (10 min. chůze, další stanoviště jsme čekali u nás v obýváku ;) trochu natáhnout.

Těšíme se zase příště, ačkoli já osobně bych se přimlouval za trochu tradičnější pojetí bez zbytečných propriet typu florbalový míček či hlavolam. Prostě zadání, na něm vymazlená šifra, a to ideálně pak taková, u níž nemusí člověk zadání rozstříhat a slepit z něj repliku rhódského kolosu v poměru 1 : 4,52E07. :)

Práce orgů na letošním ročníku si však ohromně moc vážím. Na jejich hlavu se sice snášejí (převážně drobné) výtky, ale vsadím se, že kdyby bylo jasno, příjemných 20 stupňů ve dne a deset v noci, bezvětří, a nebýt geniální Bedničky a výborného Matrixu letos, tak lidé hru hodnotí úplně jinak.

Zároveň orgům děkujeme, že se jim stejně jako loni podařilo udržet počasí relativně (oproti zbytku republiky) na uzdě. Tuto bednářskou dovednost obdivuji zcela nezměrně!

Resumé:

+ Více luštění, méně chození (bez ohledu na nečekanou zimu)
+ Trasa hry
+ Islandská šifra
+ Možnost poklábosit s týmy při úvodních aktivitách

- Zbytečně složitá šifra č. 3
- Drobné nedodělky v některých šifrách („né“ a „ně“ ve čtyřce, malá návodnost pětky, popisky růžice v devítce)
- Pro hodně týmů zbytečný hlavolam

Za Přizdisráče sepsal

-- Dero