- Tyjo, je fakt nádherně...
(Dero, před startem Do půlnoci 6)
Do půlnoci 6
Menší uhersko-hradišťská šifrovačka byla třetím zastavením šifrovacího čtyřboje skládajícího se z Bedny, Dnem, Do půlnoci a Po školy. Přizdisráči už na Bedně začali trénovat spolupráci tříčlenného týmu, na Dnem jsme jenom pilovali určité detaily, zejména jsme natrénovali prolamování zákysů, když jsme prolomili jeden krásný tříhodinový, takže vzato kolem a kolem jsme jeli do Hradiště připraveni na cokoli. Nebo jsme si to alespoň mysleli.
Před hrou vedeme inteligentní šifrářský trash-talk s Pájou, která mě do účasti uvrtala svou lamentací, že potřebují na hře nějakého pořádného soupeře, protože loni to vyhráli s prstem v nose a hrozí, že by je to vyhrávání mohlo začít nudit. Zmanipuluju Toma a Vítka, aby taktéž pojali JÁDRO za své úhlavní nepřátele, takže můžeme zase po týdnu ve stejném složení vyrazit si něco vyluštit.
V den konání hry odevzdávám bakalářku, takže na Moravu odjíždím v masce mixomatického králíka. Pája si je natolik jista svým vítězstvím, že nám dokonce velkodušně nabízí odvoz autem. Ne tedy svým autem. Jurovým autem. Naštěstí o tom Jura věděl a nejen že nás do Hradiště přivezl, ale dokonce nás z něj i odvezl (ještě jednou moc děkujeme), ačkoli měl hned několik důvodů nás tam nechat. Ale nepředbíhejme.
Na startu se s Jádrem vzájemně okukujeme. Pája si za pážata zvolila Yetiho a Vítka, což svým páža… přátelům přizdisráčům potichu glosuji coby dobrou volbu. Nahlas samozřejmě vedu určité pochybovačné řeči, o kterých si slibuji, že za několik hodin v jaderných hlavách dozrají a povedou k totálnímu rozvratu týmu. Krutý plán!
1. StartStart se kvapem blíží. Za úkol máme otipovat čtyři sloupečky sportky, tak to uděláme, ač se důvodně domníváme, že to je pouze šméčko na lidi a náš tip bude pro úvodní aktivitu poměrně nepodstatným ověskem. Obloha je krásně modrá a orgové už z klobouku tahají králíky, totiž vlastně losovaná čísla. Tom s Vítkem projevují jistou míru naivity, když se domnívají, že jde o náhodný tah, já se však oklamat nenechám. Nadhazuju nápad, že půjde o grafiku, a Tomovy šikovné prsty už kreslí písmenka.
V orgovské mapě příliš pomalu, a tudíž o minutu později než naši úhlavní konkurenti, nacházíme rybníček s názvem Švec. Při přesunu díky Tomovým mikrooptimalizacím trasy stahujeme náskok prvních týmů asi o deset sekund, takže aspoň přidáme do kroku, abychom dvojku vyzvedli zároveň vy-víte-kým.
2. RománekVyzvedáváme puntíky. Některé jsou divně popsané, jiné jsou očíslované. Hned poznáváme, že divné popisky vždycky kódují nějaké křestní jméno. Takže se usazujeme ve směru očekávaného postupu na prašnou polní cestu a pouštíme se do luštění. Šifra je snadná, takže Tom brzy vytahuje kalendář a začínáme spojovat dny se jmény, a generujeme první písmenka. Když nám konečně dojde, že milostná avantýra je Románek, tak se naši arcisokové začínají balit. Rychle doluštíme název blízké kóty a jdeme s nimi.
Po cestě se bavíme různě špatnými a provařenými vtipy. Jádro prokazuje smysl pro humor a většinou se jim nesměje. Na kótě sundávám bundu, abych se na příštím přesunu nezpotil, protože, to víte, není nic horšího než vlhké tričko. Vedle monstrózní vyhlídky vypadá Jelly titěrně, i přesto si jej všímáme a vysíláme dle pokynů svého ambasadora, Toma, na vrchol vyhlídky. 3. VajíčkoS Vítkem kempíme dole a dostáváme jakýsi kousek papíru s divnými klikyháky a nějakým textem v latince. Naštěstí latinku umíme číst, takže se brzy dovídáme, co máme dělat.
Tom nám pošle nějakou informaci, my v mřížce informaci nějakým šíleným způsobem přeložíme do podoby jiné informace a budeme ji signalizovat zpátky Tomovi. Ten ji nahoře odrecituje orgovi a něco asi dostane. To zní jednoduše. Jenom teda zvuky vydávat nemůžeme.
Náš vyslanec po nás z cimbuří vyhlídky mrskne vajíčkem. Jaderný Vítek už už pospíchá nám jej ukrást, ale poté, co se na něj přátelsky obořím, ho přeci jen dává z ruky a běží si vyzvednout své vajíčko zaklesnuté na stromě. Cha cha! Ale na legraci není čas. Tomáš nám poslal nějaké klikyháky, které máme převést pomocí tabulky na písmena a čísla a signalizovat tento nový kód zpátky.
Kód si napíšeme a signalizujeme Tomovi semaforem. Odhaluji první chybu. Vítek signalizuje zrcadlově. Je to těžší, než se zdá. Posunky připomínajícími kroužek aerobiku pro epileptiky posíláme Tomovi dementi a signalizujeme znovu, správně.
Nebo jsme si to aspoň mysleli. Kód jsme vygenerovali špatně. Při rázném počítání čísel na první pohled hajlujeme, ale protože hajlují i všichni okolo, nějak nás to netrápí. Zkrátím to. Posunkujeme na sebe ještě čtyřicet minut, než se povede kód odsignalizovat správně. Tom pak už jen přinese snadnou šifru, takže můžeme, jak jinak než bok po boku s Jádrem, pokračovat k sypadlu jihozápadně.
Zde se poprvé projeví určitá specifičnost terénní mapy, kterou jsme od orgů dostali. Konkrétně se na ní nenachází cesta, po které jsme se vydali, ale co je horší, nachází se na ní jiná cesta, která ve skutečnosti neexistuje. Z toho plyne několik věcí. Ztrácíme asi patnáct minut prosekáváním pralesa a hledáním neexistující cesty, ale co hůř, ztrácíme z dohledu Jádro, a to na celý zbytek hry.
4. BrouciKdyž překonáme mentální blok spočívající v pokračování po cestě, která nemá existovat, nacházíme konečně krmelec a kolem něj rozvěšené zarámované brouky. Brouci jsou všichni skoro stejní a u každého je napsáno písmenko. Zkoumáme, co přesně znamená to „skoro“ a smutníme, že nám Jádro už uteklo dál. Ale protože tu nemohli být o víc než deset minut dřív než my, soudíme, že šifra je jednoduchá. Tak moc si myslíme, že je jednoduchá, že asi dvě minuty neděláme nikdo vůbec nic. :)
Potom si tedy brouky obejdeme. Spolehlivý Tom si je schematicky zakresluje, já mezi nimi autisticky popocházím a pokyvuji hlavou, čímž znervózňuji týmy kolem, a Vítek nám v sedě důvěřuje. Pak si role prohodíme a důvěřuji pro změnu já. Mám nápad a nebojím se ho prosazovat. Brouci se vyvíjejí a první sada dává řetězec „hř.“. A protože jedno takové „hř.“ je na mapě poblíž, chce se mi tam jít a více nemeškat. Tom však chce doluštit, což se později ukazuje jako velmi rozumná myšlenka. „Hř. nauč. tab.“ už zní rozumně, takže sbíháme kopec, míjíme koncert Olympiců a hledáme naučnou tabuli u fotbalového hřiště.
5. TetrisJe tam! Jádro však ne. Zase nám utekli. Poponášíme si šifru na blízkou louku, zatímco se nad námi stahují temná mračna. Tetris však nenabízí příliš mnoho možností, jak ho vyřešit. Vítek šifru dává téměř na stojáka, takže můžeme pokračovat k blízké kapli. Rozprší se. Zprvu nesměle. Potom trochu víc. Ale v lese je furt ještřě sucho.
6. RarášekU kaple nás až příliš nadšeně vítá org. Prý už na nás čekal. Osobně se neznáme, takže nechápeme, co to nadšení má znamenat. Dovídáme se, že jsme tu první, a nevěříme vlastním uším. Když dostatečně prodiskutujeme, kde se Jádro mohlo ztratit, začneme se pídit i po nějaké šifře. Protože orgové chtěli ušetřit za papír, tak ji nahráli jen ve zvukové podobě. A hned se rozezní Jardův hlas, který nám šifru velmi malebně popíše. Zatímco se s Vítkem kocháme, Tom luští a poznává v popisu jednotlivých obrázků popis kódovacích slov morseovky.
Z poznámek dokážeme vygenerovat tajenku „PROTIPHRAZ“, což zní jako správné řešení. Hledáme ji tedy v mapě. V sekci vodohospodářských děl ale žádná taková mapová značka zmíněna není, takže zkoumáme místní názvy, dohadujeme se, zda se jez dá považovat za hráz, posloucháme ještě jednou šifru a hledáme marně vlastní omyl. Nakonec značku v legendě nacházím někde mezi značkami pro kostel a silnici druhé třídy, takže konečně víme, kam pokračovat.
7. + 8. NicTeď už prší vážně hodně a kolem se začínají klikatit blesky. Podle mapy máme protipovodňovou hráz hledat někde na poli na kopci, což se mi velice nelíbí. Ale když už jednou vedeme, tak to teď přece nevzdáme. Hustý déšť se nenápadně mění na přívalový, když hledáme odbočku na cestu, která nás má přivést k hrázi.
A hledáme ji dlouho. Tom sebou švihne do bláta, já se instinktivně krčím při každém blízkém blesku, Vítek klestí cestu divočinou, skalami, stepí… když se nakonec prosekáme na hranu toho správného pole a cestou na kopec objevíme tu správnou odbočku vlevo, jsme totálně promočení, na botách si odnášíme doslova kila bláta a za konec deště bychom vyměnili i některé z méně oblíbených rodinných příslušníků.
Ani s Vítkovou silnou čelovkou není vidět dál než na deset metrů. Bouřka se přesouvá ještě víc naším směrem a začíná velmi povážlivě foukat. Vítek na poli tvoří jednoznačně jeden z nejvyšších a nejvodivějších prvků v blízkém okolí, což je něco, čeho bych já schopen nebyl ani v nejdivočejších snech. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem já větší keraunofobik nebo Vítek lehkovážník. Tak či tak šifru nenacházíme a já kluky nutím sejít blíže k civilizaci a podumat, co budeme dělat dál. Nevzpouzejí se.
Dole ještě chvilku zkoumáme mapu, padne rozhodnutí hru vzdát, protože za takového počasí přestává být hra hrou a stává se nebezpečným podnikem, ve kterém jde o zdraví. Po pár krocích směr Podolí mě kluci přesvědčí, že opačný směr na Vésky je přeci jen rozumnější cestou, a tak se obracíme. Štastné to rozhodnutí. Potkáváme totiž Spící voly a dovídáme se, o kolik že jsme to na šestce vedli.
Pohled na odhodlané Voly nás nakopne a rozhodneme se stejně jako oni pokračovat. Ale zpátky na kopec nás nikdo nedostane, PROTIPHRAZ vynecháme. Voláme si o zachránu a dostáváme polohu dalšího stanoviště a tři hodiny penalizace návdavkem. Volové následují našeho příkladu. Zkoumáme mapu a zjišťujeme, že další stanoviště má být „prostě na cestě, u žádnýho význačnýho objektu“. No to bude ještě zajímavý.
Volové nám výrazně utíkají. Přesun do Vések by za sucha byl pěknou, kratičkou procházkou, ale v hustém dešti po totálně rozblácené polňačce jde o hrozný opruz. Když konečně dorazíme do vesnice, potkáváme zmatené Voly, kteří marně hledají tu správnou cestu. Už nás nepřekvapuje, že v mapě je zaznačena pěšina, která podle všeho v reálu neexistuje. Zkoušíme jedinou na sever mířící cestu v okolí, ale ta jako by nevedla vůbec nikam. Demoralizovaní voláme o další záchranu, protože celkem rozumně nevěříme tomu, že pokud nedokážeme najít cestu, že bychom dokázali najít obálku na ní se nacházející.
Konečně devátá šifra se prý nachází přímo ve vsi. Konkrétně vpravo od schodů 25 metrů severovýchodně od kaple. Kapli nacházíme rychle, schody taky, šifru ne. Nejsme překvapení. Po konzultaci s orgy se ukazuje, že postáváme u špatné kaple a že máme hledat u schodů na hřiště.
9. PsacíTam šifra skutečně je. Konečně! Sice ne vpravo, ale „vpravo“ (což znamená vlevo), nicméně to nás nerozhází. Hospoda je stále otevřená, takže si venku sedáme pod stříšku a převlékáme se do suchého. Vítek kupuje čaj a svět je rázem o něco hezčí. Kolem procházejícím štamgastům musíme bohužel stále dokola vysvětlovat, kdo jsme a co tam děláme, místy jich kolem nás postává až polotucet a „radí“ nám, jak se šifrou hnout.
To se nám i kvůli tomu příliš nedaří. Rukou psané klikyháky interpretujeme sice správně jako psací písmo, ale po sérii vyzkoušených translací, jak jednotlivé části na sebe navázat, jsme se stále nedobrali k žádnému uspokojivému výsledku. Volové si už zavolali o nápovědu a zdá se, že konečně své řešení konstruují tím správným způsobem, my ale sveřepě zkoušíme pořád to samé.
Nakonec i my vyměkneme a odměnou nám je nápověda a další hodinka k celkovému času. Dáváme křížky na křížky a postupně přicházíme na to, jak správně otáčet, aby to vyšlo. Má se to totiž otáčet „tak, aby to vyšlo“. To jsme nikdy moc neuměli. :) Trochu nás znervózní Popocatepetl, který přijde, zarýsuje si a za dvacet minut odejde. Protože jdou stále bez nápovědy, je nám jasné, že koukáme na budoucí vítěze.
Užijeme si trochu zábavy, když výsledek, ulici Vřesovou, nikdo z nás nehledá v rejstříku ulic, takže ji pět minut nenacházíme a přelušťujeme, ale nakonec se tedy taky sbalíme a odcházíme pozdravit medvěda na Vřesové v Sadech.
10. PSPJsou tam. Myšleno medvěd i Popocatepetl. Na papírku se šifrou čteme sedm divných slov. Odnášíme si je pod blízkou lampu a jen velmi zvolna restartujeme mozkové buňky. Textové šifry se běžně strkají do rukou mně a není tomu jinak ani tentokrát. S nevolí, ale přece provádím frekvenční analýzu, všímáme si celkem pravidelně se střídajících samohlásek se souhláskami, opakujících se vzorů a přemýšlíme, co mohou taková slova kódovat.
Protože evidentně nejde o substituci, transpozici ani přesmýkávání, mám nutkání hledat systém, který používá právě tato písmena, maximálně tak ještě slabiky, jejichž hranice je však spíše nejasná. Naštěstí takových systémů není mnoho, z těch notoricky známých pak existuje asi jenom jeden, který je určitým způsobem systematizovaný a navíc dostatečně známý, protože na šifromůckách otištěný – periodická tabulka. Ideu ověřujeme a už kreslíme další grafické řešení. Pěkná šifra, těžká, tady se bude tuhnout. Ale pro Popocatepetl to bohužel neplatí, ti už před čtvrthodinou odešli.
Taky se zvedáme a s vidinou předposlední šifry hry se přesouváme na ulici Pod Vinohrady hledat trafačku. 11. OLUNacházíme tam trafačku, Popocatepetl a podle mého názoru i nejhezčí šifru hry. Různě rotované obrázky, jejich prvním písmenkem je vždy L, O nebo U. Taky u každého obrázku vidíme jednu až tři tečky. Za jiných okolností bychom asi nad šifrou netrávili dvacet minut, ale v tomto případě nám uvědomění si grafické podoby písmen a myšlenková cesta k polskému kříži trvá nadstandardní dobu.
Ale řešení je na světě a poslední šifra hry na nás čeká u fontány na náměstí Republiky. To je kousíček, takže přidáváme do kroku a vyzvedáváme tabulku s různě zrcadlenými písmenky. 12. PísmenkaSamozřejmě tu je Popocatepetl a samozřejmě je vidíme odcházet. Zrcadlení správně interpretujeme, zadání přehýbáme, prosvěcujeme a čteme tajenku. Kdybychom u toho neseděli, bylo by to typické „na stojáka“.
13. CílPotom ještě docela dlouho trvá, než najdeme café-bar U Veverky, ale to nás zase tolik netrápí. Víme, že jsme přinejlepším třetí, ale tušíme, že ze tmy se v průběhu noci ještě vyloupnou další promočené nestvůry s menší časovou penalizací a předběhnou nás. V cíli nakonec opravdu třetí jsme, opravdu to vyhrává Popocatepetl a opravdu se stane to, čeho se bojíme nejvíce: za hodinku přijde JÁDRO, nula využitých nápověd a buch, rázem jsou druzí a můžou si zase rok říkat, že jsou chytřejší než my. Ale však víme svoje. ;)
Bohužel se ani nezdrží, abychom je mohli potupit alespoň verbálně, takže se zbytek našeho večera nese v duchu čekání na poslední tým, který nás může posunout: 1) ještě o příčku níže ve výsledkovce; 2) blíže Brnu. Jde totiž o Projížďku na Jádře, za niž jde Jura, u kterého bychom rádi vyprosili kromě přívozu i odvoz domů.
Projížďka opravdu dorazí, ale taky si nechala - stejně jako my - hodně napovídat, takže končí na šestém místě. Jura nás navzdory jiným plánům odveze se Zuzkou do Brna, za což mu kromě začátku reportáže děkujeme i na jejím konci, a my se rozutíkáme domů naložit do vany a spát až do konce světa.
Do půlnoci mohl za sucha být pěkný, nenáročný výlet po hezkém kraji. Jednodušší šifry i přesuny jsou přesně tím, co od regionální šifrovačky očekávám. Nezhulenost a čisté provedení pak je moc příjemným bonusem. Nebýt nepřesné mapy, nebylo by orgům co vytýkat.
Opravdu drsné počasí, nejdrsnější, které jsem za skoro čtyřicet šifrovaček zažil, však z milé nenáročné hry udělalo survival. Na Tmou X, při které jsme místy pochodovali bezmále po kotníky ve vodě, proti téhle Do půlnoci jenom tak poprchávalo.
Výsledek? Moje nepromokavá bunda durch. Vítkova nepromokavá uniforma durch. Nepromokavý batoh durch. Tom – durch. Impregnované, nepromokavé boty do náročného terénu – provlhlé. 75 procent účastíků vzdalo před půlnocí. Orgové nešťastní. Jelly vypadá, že zabije prvního meteorologa, kterého potká na ulici.
A právě díky tomu budu na Do půlnoci 6 tak silně vzpomínat. Mohla to být milá šifrovačka s hezkými šiframi. Místo toho to byl boj o přežití s pěknými šiframi, test fyzické i psychické odolnosti, a pro těch pár týmů, které nevzdaly, mimořádně silný sdílený zážitek. Orgové, byla by velká chyba, kdybyste se nechali otrávit. Já se na příští Do půlnoci těším už teď. Díky moc!
Za Přizdisráče už obligátně sepsal
-- Dero [?]