Inula 2011

Pohled na letošní iNulu není snadný. Když se ohlédnu, mám před očima dioráma pocitů – od euforie po pachuť nemohoucnosti. Hra se mi dostala pod kůži. Byla zvláštní: vysoce nápaditá, promyšlená a nesnadná. A na jejím začátku se nám nebývale dařilo.

Loni jsme na iNule skončili třetí. Těsně za JÁDREM, našimi arcisoky. V posledním roce na ně ovšem umíme, takže i tentokrát jsme té kruté sebrance slibovali dát co proto! K tomu účelu jsme od nich přetáhli pamětníka loňského stříbra Kubu, když nám na poslední chvíli odpadl přizdisráč Vítek.

Den hry. Za okny vlaku s Paču pozorujeme ubíhající prosluněnou krajinu a necháváme se opékat nezvykle silným podzimním sluníčkem. V Krně se proplétáme davy lidí v okolí nepřesunutého nádraží a po krátké návštěvě babičky (mojí) a obchodu (samoobslužného) už sedíme v osmičce směr Líšeň.

Na Novolíšeňské očkem zahlédneme arcisokyni Páju a arcisoka Dejwa, kterak krutě čekají na autobus, do kterého později na Jírové přistoupíme i my. Čas se zpomalí a celý autobus zadrží dech, když se Přizdisráči a JÁDRO na třech metrech čtverečních přeměřují pohledy. Mezi oběma týmy přeletí uschlé křovíčko a v zadní části vozu kdosi spustí na harmoniku.

Ale ještě není čas na kolty. Čas se rychle vrátí do původních kolejí a zbytek cesty na konečnou trávíme (dobro)družným small-talkem a pomlouváním ostatních týmů. Tak například minimálně jedna pětina ROFLCOPTERU! má prý kocovinu. A zrovna ta, která běžně mívá spíše chutná jablečná kolečka. Časy se mění.

Na konečné potkáváme naši posilu, Jakuba. A v dáli zahlédneme i našeho Thoma. Čtyři pětiny týmu na startu patnáct minut před hrou znamenají značný pokrok oproti loňsku, kdy na startu nebyl včas nikdo. Předám ještě Páje hongkongský kontraband (čti zaváží na cestu), vrátím voy-Dominikovi buzolu, kterou se mi téměř podařilo štípnout na Noci Tapürů, a jdeme se koncentrovat.

1. Po školeZhruba o půl šesté org Yeti stoupá na stoleček či kýhošlaka a poutá na sebe pozornost. Nechce bohužel předvádět žádné divadlo, jenom nás postraší pár pravidly k úvodní disciplíně a odstartuje jubilejní polokulatou iNulu. Úvodní aktivita nás vrací do školních škamen. Odměnou za splnění každého ze šesti tematických úkolů je jedna část úvodní šifry.

Neorientujeme se v tom. Zato přesně víme, že JÁDRO už soustředěně něco vymýšlí a že pohřešovaný přizdisráč Honzík nevystoupil ani ze třetího autobusu, který na konečnou po zahájení hry dorazil. Po chvilkách dohadů dostávám na starost vymyšlení obskurní jedenáctislovné české věty, ve které se postupně vyskytnou všechna písmena české abecedy. Potřeboval bych parťáka.

Kibicuju, když zbytek týmů vyškrtává vlajky ze Zeměpisné, a přihlížím, jak získávají první část cílové šifry za odhalené Peru. Brzy máme i druhou za vzorné chování. A potom dorazil Honzík! Svět je hned o něco veselejší. Vysvětluju mu, že vymýšlím větu, v níž hraje hlavní roli krabice čedaru děleného, což ho kupodivu vůbec nepřekvapuje a hned se zapojuje do dalších slovesných kejklí.

Thom mezitím lamentuje, že je jediným zodpovědným Přizdisráčem, neb přinesl noviny na tvorbu papírové koule. Ale protože jich nemá dost, tak se stejně musejí s Kubou věnovat matematice. Paču jde mezitím na procházku. Thom s Kubou při řešení Matematické nejčastěji skloňují (nesklonné) slovo „kdyby“, takže se raději s Honzou pekelně soustředíme na vymýšlení slova obsahující písmena „V“, „Y“, „Z“ a „Ž“ (v tomto pořadí), které nás dělí od vyřešení Češtinářské.

Thom u Matematiky na druhý pokus uspěje. Mně ve větě chybí „ch“, ale na druhý pokus se zadaří vyhovět i této formalitě, navíc dostáváme část šifry zadarmo, protože ostatní týmy už povětšinou papírovou kouli složily. Zjišťujeme, že proužek číslo 6 máme dvakrát. Yeti se několikrát proběhne tam a zpátky po údolí, než se mu podaří vyzvědět, kde jsou uložené zbylé proužky ze Zeměpisné.

S pěti proužky v ruce zkoušíme přemoci první šifru. Zjevně jsou tu čtveřice obrázků. Roční období, barvy karet, živly, CMYK i nějaké další. Poměrně rychle dospějeme ke správnému způsobu řešení, když v krátkém sledu za sebou padnou hlavní myšlenky: pásky se neřadí od jedničky do šestky, nýbrž jde o šest uspořádaných čtveřic, na šifru nahlížíme coby na válec, existují zde rámečky, které usnadní řazení písmen.

Honzík volá z tělocvikářské aktivity, že už nese i poslední pásek. Krátce nato ho ale dostaneme zadarmo přímo na stanovišti a rychle dolušťujeme tajenku posílající nás na Klicperovu. Mrkneme na arcisoky a samozřejmě, už se taky zvedají. Thom obětuje poslední čokoládový muffin, aby je pozdržel, ale ti nevychovanci ho (muffin) zdlabou za chůze. Nemíří však stejně jako my na zastávku autobusu, nýbrž směrem buď: a) k hospodě, nebo b) do Líšeňských kopců.

To nás donutí si v autobusu překontrolovat správnost řešení. Ale ať ho čteme, jak ho čteme, stále vychází Klicperova zast. park. Stručně politujeme nebohé JÁDRO, které se na cestu podle všeho vydalo pěšmo, a vystoupíme si na Mifkově. Cestou na Klicperovu narazíme na Alberty, kteří už spěchají na třetí stanoviště. Při té příležitosti si z dlouhého seznamu s názvem „Stát se známým týmem“ odškrtáváme položku „Při hře nás pozná Albert Stallone“ – díky, Mílo!

2. PirátskáNa druhé šifře jsme třetí. Šifra obsahuje osmnáct bodů. U každého z nich je připsáno několik písmenek. Stanoviště se jmenuje Weinberg. Hodně řešíme, jestli Weinberg znamená Vinohrad. Usnášíme se, že to znamená Vinohoru, ale že Weinburg už by Vinohrad byl. Po pár epizodách seriálu Hrajeme si s názvem šifry myšlenku opouštíme a soustředíme se na fakt, že se v šifře objevují pouze písmenka od A do R.

Kolem se už začíná usazovat předvoj hlavního pole týmů, Seš-tapür dokonce před našima očima přišel, viděl, vyluštil a zdrhnul. Trošku nás zlobí, že nás zdržuje taková od pohledu jednoduchá šifra. Až mě nakonec osvítí a říkám Thomovi, co má spojovat s čím, aby mu vylezlo osmnáct hezkých písmenek. Konradova, amfiteatr. Super, mizíme.

Na Konradově postupně nacházíme hospodu Kartágo, po které žíznivě pokukují Honzík s Kubou, park a Yetiho. Myšleno orga Yetiho, nikoli sněžného muže. Org Yeti je zvědavý, zda víme, kdy naposledy jezdila pravidelná linka ze Stránské skály do Líšně, což my přirozeně nevíme a čujeme nějakou zradu. Zkoušíme rok 2011, což je blbě, protože to zrada nebyla. Trošku orgy vyplísníme, páč si dovolili zatvářit se samolibě nad naší o několik dekád nesprávnou odpovědí, vezmeme si od nich šifru a jdeme si za svým.

3. Samuel III.Na třetí šifře se nachází z písmenek vykreslená trojka. A ještě navíc je škrtnutá. Tohle asi bude to stanoviště, kde se má pracovat s číslem šifry, pomyslíme si sarkasticky. Všímám si, že všechna písmenka se v morseovce zapisují třemi znaky, čímž jsem příděl své užitečnosti při luštění šifry vyčerpal. Nějakou chvíli tu kysneme. Kluci čím dál častěji pokukují po hospodě, ale já jsem neoblomný. Do hospody si můžou jít ve svém volném čase. Teď se bude luštit!

Postupem času většina členů týmů vyhradí část své aktivity na svačení a někteří dokonce na vyhlížení našich arcisoků, ale těch stále nikde nevidno. Že oni zakysli na jedničce? Cha cha! Nejaktivnějším dešifrátorem zůstává Thom, za což je múzami také poprávu odměněn, když si nahlas zapřemýšlí, že by možná šlo z dlouhého řetězce morse znaků vyškrtat všechny výskyty morse trojky. Zajásáme, protože tím se vše vysvětluje. Milými slovy Thoma popoháníme k vyšší aktivitě při dolušťování a já mezitím jdu orgům pochválit šifru, za což si od týmu vysloužím přátelské označení vlezdoprdelka.

Mizíme na Zikovu, kde šifru dobrých patnáct minut dohledáváme. Borovic je všude kolem jak všivých, netušíme, co je maják, vzájemně se ztrácíme. Uspěje nakonec Paču, která objeví krabici se šiframi v borovicovém háječku na samém konci ulice. Pohledem na nálepky týmů před námi zjišťujeme, že pouze první IQtIQ jdou stále bez nápovědy. Zato na nás mají více než hodinový náskok.

4. Feelin' blue?Odporoučíme se na druhou stranu ulice na místo blízké jinému bohatému ložisku borovic, abychom zmátli přicházející týmy, a zkoumáme šifru. Základní princip je celkem jasný. Červený citron a žluté logo Coca-coly? To by přece mělo být naopak. A takhle prohazujeme dál a dál. Až když se po deseti minutách pořádněji zamyslíme, uvědomujeme si další pravidla. Například roli, kterou v šifře hraje šedá barva, a taky skutečnost, že obrázky za sebe řadíme jako domino. Pak už se daří.

Tajenka KAVKY STOLY JEDENACT SET METRU MINUS TRICET DEG nás nějakou chvilku mate. Oblast Kavek nacházíme. Honzík to tam navíc zná jako svoje boty. Ale co ty stoly? Jaké stoly? Snad ping-pongové? Co by tam dělaly? Až konzultace s internetem nás donutí se zastydět a interpretovat stoly jako štoly. Pozitivem, který toto zjištění přináší, je, že Honzík přesně ví, kam máme jít.

5. ReflexeU vstupu ke štolám nás vítají orgové a nabízejí výtečný burčák. V pravé štole svítí 12x6 LEDek rozdělených barevně na segmenty 3x2. Braillovo písmo je jasné. A polarizace se taky nabízí. Vytahujeme sklíčko, ale nikdo z nás neví, jak v polních podmínkách vyrobit polarizační filtr. Kuba kuchá mobilní telefon v naději, že kryt displeje je polarizovaný. Nebyl.

Týmy před námi, totiž Seš-tapür a IQtIQ, tu stále sedí. Ochmatáváme sklíčko, všichni koukáme zblízka, zdálky, skrz, skrz pod extravagantními úhly, ale šifra odolává. Až ji zlomí Honza, když konečně koukne na odraz šifry ve skle. Thom přečte řešení a už se zase pakujeme. Tato předmětová šifra se nám moc líbila.

Když odcházíme, jako velká voda se kolem nás přežene rychlá spojka napalmu. Mrkneme na sebe s Honzou a Thomem a rozeběhneme se. Když zaslechnou kroky, učiní Laďa s Pavlem taktéž platonický pokus o běh, ale pak to vzdají a nechají se o pár metrů předběhnout. Zbytek cesty na další stanoviště se tyto dvě skupinky častují rozličnými jmény napadajícími intelekt druhého týmu, takže trasa příjemně odsýpá.

6. SchízaDalší stanoviště. Už šestka. A jsme tu první bez nápovědy! Zkoumáme šestadvacet písmenek, do kterých a ze kterých vede šipka. První krok se nabízí. Nad písmenka vepisujeme abecedu. Pak se chviličku plácáme, dokud nám trn z paty nevytrhne Kuba správným nápadem. Vzhůru na lávku!

Ta je prý blízko, ale nemáme se radovat, říká Honzík. O pět minut a pár tisícovek výškových metrů později na pokraji srdeční zástavy chápeme, co tím myslel. Na tohle stanoviště by se nejlépe lezlo po žebříku. Ale jsme tady a na tabuli se přesně o půlnoci píšeme jako druzí, přičemž Seš-tapüři před námi už mají dvě nápovědy. Zdravíme je táhlým „tapüüüü“ a jdeme si luštit do ústraní.

7. RorschachNěkdo rozmačkal armádu brouků a teď to propaguje coby šifru. Hnusné, bezbřeze hnusné. Po bližším ohledání místa činu zjišťujeme, že některé fleky se opakují, sic se to různým natočením snaží maskovat. Dost dlouho trvá, než se v šifře trochu zorientujeme. Vypisujeme si, jak dlouhé sekvence se opakují a vychází nám pěkná písmenka. Dokonce tak pěkná, že tvoří tajenku! Železniční most na ulici M. Kuncové.

Nálada v týmu je výborná. Rádi a často se v myšlenkách vracíme k tomu, co asi teď dělá JÁDRO na třetím stanovišti. Jak s marnou nadějí, že jsme se propadli, přicházejí ke každé další výsledkové tabuli. Jak si pokaždé rvou vlasy, když uvidí náš zářný zápis 0/0. Nemohlo to dopadnout jinak. Museli jsme dopadnout. Na hubu. Či na pozadí. Ikarův pád byl betatestem toho, co se na dalším stanovišti přihodilo nám.

8. PotopaStanoviště číslo osm. Když nám Yeti předává šifru, už si z nás moc neutahuje. Seš-tapüři jsou patnáct minut před námi a už se zvedají a odcházejí. Tohle bude průchodovka. A protože nemám rád popisování zákysů, zvláště ne šestihodinových, řeknu vám, že na této šifře jsme vymysleli tolik zajímavých šifrovacích principů, že by to vydalo na celou šifrovačku. Osudovou se nám stala úvaha nad tím, proč orgové ze šifry, na které je natištěna postupně skoro celá abeceda, vynechali pět písmen. A ne jen tak ledajakých. Nebo - Svratka a Svitava mají sedm písmen, stejně jako sloupců v šifře. To nás taky zabavilo.

Ano, vidíme vlnky, a ano, všimli jsme si modrého papíru. Ač to někomu může připadat neuvěřitelné, po celou dobu nám bylo líto si zničit šifru tím, že ji vymácháme ve vodě. Takže jsme jí pouze část navlhčili sladkým pitím, což nanejvýš způsobilo, že se šifra stala poživatelnější. A v tom okamžiku byl náš osud zpečetěn. V šest ráno bereme záchranu a nálada v týmu by se nejlépe dala popsat coby odevzdaná.

Opouští nás prokřehlý Honzík, Paču si zadělala na rýmu, a ani zbytek týmu nemá chuť pouštět se do dalších bojů o umístění. Kdepak buldoci. Přizdisráči jsou takové nadšené, neubikvitní čivavy, které se nechají otrávit vlastním neúspěchem.

9. Červený šátečkuNa devítce jsme na čas snad třináctí. Předběhlo nás i JÁDRO, které však na rozdíl od nás má tři nápovědy. Zkoušíme se zakousnout do šifry, ale to se nedaří. Kuba pospává a protože se zdá, že tohle je zákysové stanoviště pro všechny týmy, bereme brzy nápovědu. Ani s ní nedokážeme se šifrou hnout, takže následuje druhá totálka v řadě a přesun do Čertovy rokle.

10. ?šemóGTam naše pouť končí, ačkoli si dílčí stanoviště desítky ještě oběháme. Sluníčko začíná připalovat, popovídáme si s JÁDREM, popřejeme jim hodně zdaru do finiše, ještě chvilku ďoubeme do desáté šifry, ale není nám souzeno. Rozbalujeme obálku pro nuly a přesouváme se do cíle vyříkat si s orgy některé jednotlivosti, které nám zabránily dotáhnout dobře rozjetou hru do vítězného konce.

CílA jaká že byla letošní iNula? Těžká, ale převážně férová. Jednotlivé šifry byly nápadité a chytré. Bavilo mě je luštit. Ale protože na iNule jde především o to, aby tým prošel celou trasu až do cíle, byla většina týmů nucena některé šifry poměrně záhy po vyzvednutí přeskakovat. A to je jistě škoda, ale zároveň to souvisí pouze a jen s nastavenou obtížností, kterou lze před hrou jen těžko odhadovat.

Jo – a vyhrály Pralinky, potvory. To se „hat-trick“ Síba bude zase celý rok naparovat. :) Ale příště – příště to vítězství už opravdu čeká na nás!

Za Přizdisráče už obligátně sepsal

-- Dero [?]