Matrix 2010

A tož dobré to bylo! Tradiční čtyřčlennou sestavu jsme před hrou doplnili šifrovačkami dosud neposkvrněnou Paču, kterou jsem už tři týdny před hrou motivoval proslovy jako „Třeba tam bude zase nějaké slaňování!“ a „Na Tmou to bylo necelých čtyřicet kilometrů, tak doufám, že aspoň tady se projdeme.“ Těšila se.

Jisté zklamání přichází, když 217 na Strahov není přecpaná k prasknutí podivnými lidmi s velkými batohy a sedáky. Pro jistotu kontrolujeme čas, datum i rok. Vše sedí, takže si užíváme nezvyklé pěticentimetrové osobní zóny v hromadné dopravě na start. Tam dostáváme obálku a přísný zákaz ji zatím otevřít. Po minutě ticha a úvodních instrukcích očima prolétneme úvodní text a rozprchneme se po aktivitách. Jdu hrát vězňovo dilema. Poráží mě jen chlývák Set, který dokázal vykouzlit tak dobráckou tvář, že se mi ho zželelo. Po třech hrách mám komplet heslo.

Vítek s Tomem zatím ostentativně ignorují zástup hráčů, kteří si fotí jednotlivé exponáty poznávačky, a lámou šifru. Paču s Honzíkem se účastní výměny peněz. Máme tři hesla a vypsané songy, které hraje GerontoBand. Zcela ignorujeme zásadní informaci, že k Byrokratovi se může chodit lautr furt a bez penalizace, a proto se k zapsání Dajány, kterou slyšíme od první chvíle, hooodně dlouho nemáme. Po hodince slunění a nápovědě, která nám nic nenapověděla, už si říkáme, že bychom mohli odejít. Páté heslo není problém („... prej neřekne! Na všechno říká, že neřekne!“), takže odcházíme k letohrádku.

Honzík s Tomem a Paču se dobře baví u obrázkové šifry kódující Píseckou bránu, zatímco já s Vítkem opatrně šťoucháme do podivné aritmetiky. Po nějakých patnácti minutách naše větší křídlo odchází vstříc dobrodružství, což je pro nás impuls, že už nemusíme hrát blbé a můžeme odhalit svá pravá geniální já. Říkám, že jedna a dva dává osm písmen a že jedenáct taky. Bingo! Chvilku pak ještě Vítkovi vysvětluju, proč výsledek není šest, nýbrž dvacet, a jedeme k Botiči. Docela nás zajímá, kolik lidí jelo na šestku.

U Botiče nacházíme rozmočené zadání jedné šifry a luštící tým, který už před nějakou dobou dal hlášku orgům, že zadání někdo ztopil. Nárožný pohled na polovinu krychle plnou překrývajících se písmenek ve mně nebudí pražádné nadšení, takže šifru nechávám Vítkovi, který ta písmena dokáže aspoň rozlišit od sebe, a beru si zadání logika od přijdivší orgyně. Intuitivní řešení je samozřejmě špatně, takže chvilku trvá, než barvičky skutečně odpovídají signalizaci v pravém sloupci. Přiřazení černobílých kolíčků dosavadní hře a čtení morseovky je pak už triviální, ačkoliv přesun až do Jinonic se nám nějak nepozdává. Ale jak se později dovídáme, když už jednou někde nějaký org bydlí, je to vždycky vhodné místo pro stanoviště. :)

Pomalu zapadá sluníčko, hrajeme s Vítou síťového hada a povídáme si u toho s velmistrem orgem. Velice příjemná pasáž hry, taková domácká. Hada krmíme deseti koláčky na třetí pokus a dostáváme za odměnu informaci o prvním kotoučku. Voláme si s větším křídlem, které tam slíbí někoho poslat. Za odměnu dostáváme i my informaci o kotoučku – ulice Herčíkova, někde za Lužinami. To se mi nezdá. Na klidu mi nepřidá ani fakt, že větší křídlo si taky není jisté. Prý cosi amarouny, slané, hnusné a nejde poznat.

Luštím šifru směřující nás na Dívčí hrady, Vítek opisuje písmenka z polokrychle, takže přislíbíme ty Lužiny prubnout. Po 45 minutách hlásím, že Herčíkova to nebude a jestli v tom nechtějí zkusit najít Hellichovu. Prý chtěli a nepovedlo se. Inu, to je průser. S Vítkem unisono nadáváme, když z Radlické už za tmy šlapeme k mostu na Dívčích hradech. Přizdisráči prostě na paralelní postup nejsou stavění. Plánujeme velkou stíhací jízdu v lineárce. Vyzvedáváme mnohosměrku a po cestě na Anděla luštíme princip – prosti všech šifrovacích pomůcek (ano, přesně tak) plánujeme šifru přenechat vybavenější části týmu.

Potkáváme Honzíka z většího křídla, čímž se naše menší křídlo stává větším a já to přestávám rozlišovat. Prý už mnohosměrku mají a nic jim nevyšlo. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, jak velká smůla je, že ono špatné řešení jsem neviděl já ani Paču, protože my se Ladronky s jedním překlepem nezalekneme, neb ji známe.

Tak prý jim z těch Amarounů Hellichova nakonec vyšla. Chytám se za hlavu, nechávám Vítka vyvztekat se v KFC a jedu s Honzíkem vyzvednout kotouč a šifry z Riegerových sadů. Mezitím Paču s Tomem supí (ano, telefonoval jsem jim, jen abych se ujistil, že se neloudají a opravdu supí) na Děkanku. V Riegerových sadech vyzvedáváme informace o vlakofilních agentech a pro změnu supíme my – na metro a na hlavní nádraží. Vlak stíháme ještě se slušnou rezervou a odzadu jej systematicky prohlížíme na přítomnost agentů. Zejména jednoho pána vyznačujícího se rázným vojenským vystupováním a odpovídajícího plus mínus popisu otravujeme pohledy tak, že se divíme, že nás rázně vojensky neposlal do oněch míst.

Nakonec usoudíme, že správný vagón bude ten, kde se budou rojit ostatní týmy. Tato typicky přizdisráčská úvaha nás na cíl navede mnohem efektivněji. Když zjišťujeme, že musíme ke sv. Michalovi, dáváme si se zbytkem týmu sraz na Národce. Telepatie zafunguje a Vítek, Tom a Paču nastupují na Andělu přesně těmi dveřmi, u kterých sedíme. Sdělujeme si dojmy a pomlouváme amarouny. U kostela vyzvedáváme čtvrté kolečko a jdeme luštit rotor do blízké kavárny / klubu Popocafepetl.

Vítkovi bruteforce nevychází, takže hledáme spojení na Ladronku. Ouha, nic tam půl hodiny nejede. Po bezvýsledném odzkoušení všech 32 variant usoudíme, že pátý kotouč asi potřebujeme. Naštěstí noční spoje dobře navazují, takže jsme na místě od Divadla za necelou půl hodinku. Agent už tam není, ale prý máme jít zpět na Strahov. U strahovského stadionu hledáme nějaký nenápadný průduch, aniž nás zprvu napadá, že by mohl mít cokoli společného s tím falickým obrovským cosi.

Vyzvedáváme pátý kotouč a jedeme zpět do města. V autobuse pláču Paču na rameni, neb mě napadá, že posouvat se mělo od nejmenšího, nikoli největšího kotouče, jak to Víťa zkoušel. Po amarounech a výletu na Velkou Ohradu další dvě hodiny v prrrrdeli, nejdražší příteli. Vinou zbrklosti se připravujeme o naději na velice luxusní umístění po paralelní části. Trestem nám je obtěžující feťák na Jiráskově náměstí, který mi po sérii verbálních, mimických, haptických, gestických a proxemických inzultací počůrá batoh. Odcházíme luštit na Karlák.

Po doluštění už zase supíme. Zpátky. Na Jiráskáč. A dál. Na Anděla. Na místo, kde někteří členové týmu strávili půlku dne. Zpíváme si songy z Dr. Horribla. Agent slyší na slaninu. Dozvídáme se, že jsme čtyřicátí. To je dost slušné vzhledem k faktu, že už je půl čtvrté ráno. O to bolestnější je vědomí, že jsme tu klidně mohli být už kolem půlnoci.

Čekáme na nočku na Barrandov a týmům přicházejícím na zastávku po nás se chlubíme, že jsme čtyřicátí a oni neeee-e! Tým Artifical Inteligence nás usazuje, že oni jsou 42., což je mnohem lepší, a my neeee-e! Dáváme jim za pravdu a vtipkujeme už jenom potichu.

Na Barrandově já a Paču bydlíme. Píšu ženě, že jsem padesát metrů od domova, ale na kávičku že to nevypadá. Supíme směrem na Holyni. Když procházíme kolem Víťovy zaparkované hustokáry, napadá nás, jak by se asi tvářily týmy jdoucí za námi, kdybychom nasedli a prostě odjeli. Pokušení je silné, ale přeci jen ctíme pravidla a ťapeme si to pěkně po svých.

V Holyni u kaple vyzvedáváme snadnou šifru s rysy několika národů a hezky kolektivně ji dáváme dohromady, načež se dohadujeme, jakou značku má lom a jestli to „rozv“ znamená opravdu „rozv.“ na mapě. Prosazuju si svou a jdeme k „rozv.“ Z Holyně podle mapy vede taková pěkná polní cesta k dálnici, dále mostem či podchodem přes ni k dané rozvodně. Ta polní cesta existuje i v reálu, ovšem nebyli bychom přizdisráči, kdybychom šli oklikou tam, kde je možné jít vzdušnou čarou. Pro vaši informaci: pole s osevem je v pět ráno nechutně mokré. A ten most/podchod je ve skutečnosti metr vysoká propusť, kterou se nikomu z nás šlapat příliš nechtělo.

Ovšem protože jako na povel ustala všechna doprava, dálnici jsme prošli na životě neohroženi. A protože nás neodradilo ani zlověstné syčení elektřiny, našli jsme lom a krátce na to i šifru. Malé intermezzo: Víťa často na šifrovačkách, když sedíme nad šifrou, se kterou moc nevíme co a jak, prohlásí, že by to mohl být polskej kříž. Konec intermezza. Víťa kouká na zadání, prohlašuje, že v tom vidí polskej kříž a my se mu srdečně smějeme. Pak se zamyslíme a vidíme, že to dává smysl. Za půl hodiny se sbíráme a kyneme zkysnuvším týmům. V tuto chvíli jsme 36. a doufáme, že rychlé řešení nás posune do třicítky.

Přechod mezi rozvodnou a Rutickým mlýnem je jako z jiného světa. Překrásná trasa, výhledy směrem k Lochkovu, kde se v údolích převalovaly mlhy, naprosto magické. Na chvilku jsme i zapomněli, že spěcháme. U mlýna vyzvedáváme hada. Celkem rychle si ho stříháme a skládáme, dešifrujeme i binárku a čteme „naproti“ a spoustu balastu. Mrzne. Je taková zima, že jediný Tom vynakládá nějakou lušticí aktivitu, zbytek týmu vynakládá snahu najít jakékoli dostupné místo, kam by už svítilo sluníčko. Nakonec musíme chvilku počkat. Vyplatí se to, na sluníčku je už příjemně a vracíme se k myšlence stínovaného loga coby osvědčeného znamení na přítomnosti třetího rozměru.

Šestadvacetistěn se nikomu příliš skládat nechce, takže se do toho pouští manuálně zručný Tom. Vzhledem k bojovým podmínkám se mu to daří více než dobře a tak svižně čteme písmena naproti už vypsaným. Jezero Budenice je rozumně daleko, ovšem do kopce. Víťa otevírá první Red Bull a nabízí i mně; výjimečně si dám a skutečně mi pomáhá. Víťa básní.

U jezírka dostáváme šifru, ze které smrdí morseovka na sto honů. Takže se na ni snažíme napasovat římská čísla a cokoli jiného. Když půlka týmu usne vinou únavy a krásného počasi vybízejícího k lelkování, nesměle se vracím k morseovce a šifru luštím. Třebotov je naštěstí kousek.

U vodojemu zjišťujeme, že jsme 21. To je velmi příjemné zjištění na straně jedné, na straně druhé se nemůžeme zbavit pocitu, že kdybychom nebyli lamy, mohli jsme být v TOP 5. Ach, my chudáčci. :) Počítáme slova, slabiky a písmena. V každé větě sedm slov. Všechna slova různý počet písmen. Jednopísmenná nejsou, delší než devět taky ne. Vychází jedenáct čísílek od dvojky do devítky. Navrhuju T9. Paču mi věří, zbytek týmu ne. Vychází „Rybník vlaky“. Paču mi stále věří, zbytek týmu stále ne a já po nahlédnutí do mapy taky nejsem o správnosti řešení přesvědčen. Počítáme slabiky všeho možného a nic nevychází.

Poledne se blíží. Znovu počítáme slabiky všeho možného, zkoušíme slovní druhy, pády, časy, počítáme frekvenci písmenek a různé další triky, které na textové šifry běžně zabírají – a bez úspěchu. Šifra věru nebyla triviální, když nápad nepřišel. Řešení ještě neznám, ale protože další stanoviště bylo u rybníka, dost se nazlobím, jestli jediné řešení bylo opravdu „Rybník vlaky“.

V poledne rozlepujeme záchrannou obálku a pomaličku se belháme najíst se do hospody v Černošicích. Rekapitulujeme a užíváme si krásné neděle.

Rekapitulace:

+ šifry (na vyloženě slabou a nezajímavou jsem nenarazil)
+ trasa hry (vč. rozumně dlouhých a poutavých přesunů)
+ organizace

- amarouny

Orgové, děkujeme za krásnou hru!

Za Přizdisráče sepsal

-- Dero