- Moc jsme se nevyspali.
- Tak to budeme týmem snů.

(Paču před Hrou po zjištění, že kluci přijeli do Prahy ve čtyři ráno)

Matrix: The 6ame

Jsem smutný. Právě ten pocit převažuje. Na Hru jsem se těšil jako na žádnou předchozí šifrovačku a užil bych si až do samého konce, nebýt nešťastného stanoviště P. Ale k tomu se dostanu později.

Před HrouLoňská Expedice Matrix byla jedním slovem lahůdková. Takže s přihláškou na letošní Hru, Hru pro pravé Franty Vomáčky, nebyl nejmenší důvod otálet. Už při vyplňování vstupního testu jsem se nadchnul a nadšení mě neopouštělo. Dvě testovací šifry jsem vyluštil ještě toho večera při zveřejnění testu, andělskou třetí jsme pokořili s Paču následujícího odpoledne a z té poslední se stala (nejen) má věrná společnice do městských hromadně-dopravních prostředků.

Po důkladné analýze dvou tisícovek znaků nabývám téměř jistoty, že šifra v současné podobě skutečně je nevyluštitelná, takže dělám jedinou rozumnou věc: píšu orgům žádost o zaslání 2000 znaků dlouhého klíče. Ten mi neposlali. :) Zato poštou přichází skutečný kovový klíč a průvodní dopis. Tím pádem vyhrávám jednu krutou sázku, ale především můžeme zahájit Hru posláním prvního klíčového hesla. Začínat budeme na Vyšehradě.

Mimochodem, bez mezer má průvodní dopis 1992 znaků. Vidíme sice, že je celý kursivou, ale od jisté chvíle rádi počítáme délky různých textů. A uvedu ještě jednu zajímavost, protože nikdo není takový magor, říkejme, že kamarád kamaráda si naprogramoval aplikaci, která kombinací slovníku a heuristiky testovala účinnost možných klíčů. Výsledkem byly i takovéto řetězce [výpustka značí bordel]: „…VAFEHRAZAC…“, „…VZDEJTO…“ a „…CRSCRSCRS…“. Blázen!

Předherní atmosféra byla budovaná ukázkově. Diskusní fórum se stalo semeništěm paranoie, ti prozíravější kupovali česko-mexické slovníky, přestali jezdit do obchodu taxíkem a do výtahu by bez Klíče nevlezli ani za zlaté prase.

StartPřevineme. Čas: Tak akorát. Místo: Vyšehrad. Úkol: Najít baštu.

Lišíme se v názorech na esenci bašty. Shodujeme se, že baštou se označuje dobré jídlo, ale to nám nepomáhá. Nakonec mělo pravdu méně početné radikální křídlo, které tvrdilo, že baštou je míněn vrchol hradeb, nikoli prostor jimi uzavřený. Méně početné radikální křídlo také rychle z politického proslovu slečny řečnice pochopí, co se má dělat, a udělá to ve chvíli, kdy já teprve začínám chápat, co se má dělat a chystám se to udělat. Tím se obě naše křídla synchronizují a mizíme zpátky na Výtoň.

Podruhé toho dne tam potkáme Roberta-Antonia, ale teprve poprvé mi dojde, že není členem konkurenčního týmu, nýbrž týmu nejkonkurenčnějšího – týmu organizátorského. Vlepím si mentální facku a jdu se koukat, jak se vlévá Botič do Vltavy. Zatímco přemítám, kde asi ten temný tunel končí, tým vyzvedává první dvojšifří.

Kružnice + OvceUsazujeme se na větrném nábřeží a dělíme si práci. Zatímco Tom má jasno, že má jenom pootočit soustřednými kružnicemi, aby se dobral tajenky, zbytek týmu si u oveček neví rady zatím s ničím. Rychle nás napadá, že úkolem bude ovce ohraničit tak, aby na ně vlci nemohli. Uděláme to, ale nejsme zcela přesvědčení, že to lze udělat jednoznačně. Takže zkoušíme další principy. Kdykoli jsme pak při Hře měli volnou chvíli, dělali jsme vždy to stejné. Luštili ovce. Odmítám to v reportáži popisovat, takže prosím laskavého čtenáře, aby si to přibližně za každým druhým odstavcem sám domyslel.

Tom s Paču jedou vyzvedout další dvojšifří. Domlouváme se, že nejlepší bude, když se vrátí za námi a pomohou vyluštit ty sudokopytníky. Braille v kostceProtože se v šalině nudí, vyluští brailla v kostce. Na Čechovo náměstí vysíláme vysíleného Víťu, který už vyplýtval zbytečně mnoho mentálních sil na ty zatracené zdroje vlny, a čekáme na přísun čerstvé šifry. Neděláme nic (laskavý čtenář si domyslí).

MongolštinaŠifra dorazila a prý ji mám vyluštit já, protože mám rád divná písmenka. Zatímco zbytek týmu dále nedělá nic (lask. č. si dom.), já si čtu mongoloidní větu. Když mě to přestane bavit, tak šifru vyluštím a Paču přesměrovává Víťu za dalším zadáním. Dáváme si sraz u sadů Svatopluka Čecha.

Osmisměrka + MatikaKolektivně luštíme osmisměrku, kroužkuju tajenku, Tom si vzpomene, jak rádi kysneme na mřížkách všeho druhu, přepisuju tajenku na fólii, točím, čtu a posílám Honzu s Paču na Vítkov. Tohle šlo hladce. Přesouváme se ke kostelu Nejsvětějšího srdce Páně, to je ten krásnej s obrovskýma hodinama na Jiřího z Poděbrad, a tam luštíme Matematickou.

Moc to nejde. Ale když po hodině dochází nápověda, že něco takového by vyluštil i naprostý 7350, stává se šifra najednou velmi triviální. Kluci pak nedělají nic (l. č. si d.), zatímco já se svezu na Muzeum a zpátky. Číslafor + Mřížka číselVezu strašně dlouhé číslo a číselnou mřížku. Ve strašně dlouhém čísle vidím odmocniny, což je omyl, ze kterého mě zanedlouho vyvede Tomova kalkulačka. Ale vzhledem k pravidelnému výskytu pětky v řetězci bryskně opravuji úvahu na mnohem lepší semafor, takže máme další řešení. Na Jindřišskou se vypraví Víťa.

Pomáhám Tomovi najít první písmeno v číselné mřížce, zbytek šifry si už vyluští sám. Naštěstí nemusím nedělat nic (l. č. s. d.), protože se vracejí Honza s Paču z výletu na Vítkov. Zjišťujeme, že obě šifry už máme vyluštěné z dřívějška. Nejsou moc šťastní. Plánujeme přesun směr náměstí Republiky.

S Tomem po cestě ještě ulovíme zadání na Petrské a po delší době se scházíme zase v plné síle před Palladiem. Švédská + KlávesniceŠvédskou s jistými pochybami luštíme na první pohled, takže zbývají zajímavá písmenka psaná do kolečka. Protože jich je 26 a jsou tak zajímavě rozmístěná, propaguji nápad, že půjde o klávesnici. A protože obsahují vždy nějakou tu diakritiku, která se vyskytuje i v horním řádku na klávesnici, říkám, že bychom s ní měli počítat. Tom podotkne, že by bylo dobré ta čísla tedy sečíst a tím je vyluštěno.

Jedu vyzvednout zadání ze Švédské a zbytek týmu se přes most Legií přesouvá na Karlovo náměstí. Milý pán, který před vstupem do autobusu na Arbesáku nakupoval v popelnicích, se mě ptá, jestli taky cítím ten hroznej smrad – a jestli to jde ze mě. Odpovídám, že ten hroznej opravdu ne a konsternován vystupuju o zastávku dříve. Tím pádem jen horko těžko stíhám autobus zpět. Ale protože se od Per Partes můj vztah k běhání radikálně proměnil, tak si těch pár set metrů do kopce ke kapli s písní na rtech vyběhnu.

Je půl desáté večer a všichni sedíme na Karláku u budovy ČVUT. Sledujeme, jak pražští policisté legitimují skupinku „to je rasismus!“ Romů, a svačíme u toho. Vyslechneme si, že „tihle tam sedí jako bezdomáči a nic!“ a pár nadávek na naši adresu, a pak se vrhneme na luštění. Kelti + SquatteřiTom si jen tak ze sportu vyluští poměrně obtížnou grafickou squatterskou šifru směřující na naše první stanoviště k Botiči. Společnými silami pak odhalujeme tajemství kamenných keltů, takže Tom s Paču vyrážejí do noci. My zbylí potom neděláme nic lčsd.

Když se výletníci vrátí, tak neděláme nic hezky pospolu, ale pořád to nevychází. Po přepočtu navštívených stanovišť zjišťujeme, že nemáme klíče B a G. Což je divné, protože schéma hry už známe a rozhodně nám chybí navštívit poslední stanoviště. Naštěstí mě postihne velmi vividní flashback ze začátku hry, takže zadáváme kód bratrství a oddáváme se opět slastnému nicnedělání. Razím myšlenku, že o půlnoci přijde dead, protože ani ten nejkrutější org nemůže počítat s tím, že mu všechny týmy při dostatku času vyluští všechny šifry chaotické části. Škoda, že jsem tu myšlenku lépe nerozvinul.

Řešení vlkovcí naštěstí o půlnoci opravdu doráží, takže celí natěšení jedeme vyzvednout poslední klíč. Když ho do systému odešleme, velice se těšíme na SMSku z centrály, která nás pošle do lineární části. Orgové se k něčemu takovému ale moc nemají. KlíčeTakže se konečně pořádně zamýšlíme nad rolí klíčů ve Hře a o půl druhé v noci bijeme na Ípáku hlavou do Raiffeisen banky.

Sousloví „Klíčová bedna“ nás zmate jenom na chvíli. V Praze určitě ulice Klíčová je, říkám, takže tam jedeme! Lepší by bylo, kdyby tak pojmenovali nějakou z ulic v centru, ale protože i z Ípáku na Chodovec jede přímá noční linka, máme vlastně štěstí v neštěstí. Spíláme si, že jsme si loga na jednotlivých zadáních neprohlédli dříve, a spekulujeme, kolik týmů tak učinilo. Z hlediska dramaturgie jde o naprosto excelentní tah, umocněný ještě tím, že jenom opravdu minimum týmů napadlo, že by se nemusela oběhat všechna stanoviště, aby se dostaly do terénu.

Zamknutá bedna nás nepřekvapila a určitě bychom si ten okamžik lépe užili, kdyby s námi z autobusu nevypadl rozjívený dav hráčů. U bedny se strhne davové furóre. O. PovoláníŠifra "Opruz" každopádně není těžká. Nápad dostávám pár minut po vyzvednutí, takže můžeme vesele pokračovat směr terén. A protože odměřování v mapě není naší silnou stránkou, dokážeme se navzájem při přesunu poztrácet, ergo si můžeme u dalšího stanoviště zahrát pěknou bojovku, když se máme zase najít. Ale tím zábava skončila.

P. NotyProhlížíme si jakousi konstrukci z pěti špagátů, na nichž tu a tam visí klíče, a jsme odhodláni zde všechny ty kysnoucí týmy předběhnout. Honzík velmi rychle určuje, že ten dílenský klíč visící na začátku provaziště je ve skutečnosti klíčem houslovým, takže si rozebíráme jednotlivé linky notové osnovy a jdeme zapisovat takty.

První čtení není zrovna úspěšné, nedokážeme se dohodnout, která nota předchází které, a já navíc přinesl zapsaných třináct taktů místo hezčích dvanácti, které napočítali ostatní. Jdeme tedy na kontrolu. Kontrola odhalí hned několik konstrukčních vad tohoto stanoviště. Zaprvé, volné úvazky klíčů způsobují, že hráči, kteří provaz sledují tak, že po něm jedou rukou, klíče posouvají. Zadruhé, některé klíče jsou zjevně utržené.

Víťa se necítí dobře, takže ho posíláme domů a provádíme ještě pár kontrolních zápisů. Nakonec se ustálíme na nejpravděpodobnějším pořadí not, jaké jsme vůbec schopni vypozorovat. Zpíváme si, dokonce Honzík stahuje i composer do mobilu, ale vše bezúspěšně.

Náš zápis bohužel realitě neodpovídal dost na to, abychom byli schopni s jistotou byť jedinou ze tří písní rozeznat. Jedna nota, a zrovna ta pátá, podle níž bychom „na tom pražským mostě“ poznali zcela bezpečně, nám chyběla úplně, zřejmě vinou utrženého klíče, a několik ostatních, včetně profláklé melodie skákalpsa bylo proházených tak, že původní písně připomínaly asi tolik jako Renault Twingo Sochu Svobody.

Přitom si všímáme, že všechny špagáty se po cestě dvakrát sbíhají, správně se zaobíráme speciálními vlastnostmi klíčů vč. těch plastových, permutujeme i pořadí not; ale tohle všechno děláme s myšlenkou, že principem řešení může být i něco jiného ne tak náchylného na chybu. Správně uvažujeme, že orgové si přece musejí být vědomi, že tahle konstrukce není blbuvzdorná a že ji desítky týmů v noci zákonitě zničí.

Ale protože orgové byli na stanovišti přítomni pouze anonymně, což sice plně odpovídá dramaturgii hry a chválím, že tam nonstop byli, nemohli jsme si být jistí, která z námi zapsaných konfigurací klíčů je správná, pokud vůbec nějaká. Po třech hodinách vytahujeme mapu a koukáme se, co všechno se dá najít cca 1,5 kilometru od tohoto stanoviště. Nacházíme Rozmarýnovou, Konvalinkovou i Petrklíčovou, a přestože nám melodie „Na tom pražským mostě“ vychází jen částečně, rozhodneme se pro přesun.

Tom by chtěl jít i na ulici Pražskou pročesat všechny mosty, ale to poučen aktuálním nezdarem na Rozmarýnové odmítám jako další haluzení s tím, že písničce „Na tom pražským mostě“ odpovídají při nejlepší vůli čtyři takty ze dvanácti, což znamená, že bychom ignorovali dvě třetiny dostupné informace. A tak jsme skončili. Stejně jako nemalé množství dalších týmů. Rozvalili jsme se v parku v Zahradním městě, trochu si schrupli, já jsem JÁDRU pomohl ke čtvrtému místu tím, že jsem je co půl hodiny otravoval otázkou, jestli už teda jsou v cíli, a hloubali jsme, co se stalo špatně, že jsme se nedostali dále.

FňukáníVidím dvě příčiny. První je naše nedůslednost. Měli jsme celý proces zapisování klíčů provést třeba desetkrát stejným způsobem místo dvakrát, když jsme věděli, že se proměňuje v čase. Ale při neznalosti zcela zásadní informace, totiž že objekt je průběžně opravován organizátory, byla motivace k něčemu takovému značně utlumena. Taky jsme měli agresivněji permutovat a ty písničky z toho vytáhnout hrubou silou. Něco takového je velmi snadné v teple domova, ale ve čtyři ráno mi takový cíl připadal opravdu nedosažitelný.

Druhou příčinou je už zmíněná samotná koncepce stanoviště. Princip šifry se mi líbí mimořádně a rozhodně byl tím nejlepším, co jsem měl možnost na letošní Hře zažít, ale realizace mě roztrpčila.

Fatkem je, že kdybychom měli více štěstí a na stanoviště přišli krátce poté, co inkognito org trasu prošel a opravil, řešení bychom s velkou pravděpodobností na první pokus měli. Nebo bychom alespoň zvládli ten nejtěžší krok, totiž poznat tři písničky. Protože jsme ale to štěstí neměli a navíc jsme vypozorovali, že nejen umístění, ale i počet klíčů se v průběhu času mění, nevěděli jsme už, čemu věřit. Nejsem vůbec rád, že jsme skončili právě tímto způsobem. A štve mě to. Jsem smutný.

KonecCelkově Matrix zůstává mým osobním favoritem mezi pražskými hrami. Organizaci nemohu až na drobnou chybu (sic pro nás s dalekosáhlými důsledky) na stanovišti P vytknout absolutně nic. Představenstvo CRS nás přechytračilo s morseovkou v klíčích, příjemně naladilo atmosférou před hrou, nabídlo několik opravdu pěkných, nápaditých šifer v chaotické části a za náš tým mohu pochválit i koncepci nápověd a time-outů.

Takže příště. Znovu. Lépe. Těšíme se. Restart!

Za Přizdisráče sepsal

-- Dero [?]