Krtčí norou 2010

Nemůže být každý den posvícení. Přizdisráči možná nepatří mezi elitní týmy, přesto jsme si říkali, že by bylo hezké dojít do cíle. S plným počtem bodů. S Tučňáky a Alberty za zády. Jak se tedy mohlo stát, že se od nás Tučňáci a Alberti odpoutali už na druhé šifře a více jsme jich při hře nespatřili?

Popravdě snadno, mohou za to hříchy mládí. S Víťanem jsme se noc předtím nechutně opili a ani ten dvouhodinový spánek nám na bystrosti nepřidal. Ani dobrý výkon dvou nováčků v týmu nás nenakopl. Kromě toho neumíme pustit topení, ale k tomu později.

V 7.45 mě budí zvonící telefon. Víťa dokázal vstát, dobrá zpráva! Horší je, že za deset minut se na nádraží nedostanu. Ale co, další vlak jede za hodinu a logické řady mi stejně nejdou. Když budu mít štěstí, stihnu tým někde na druhém, třetím stanovišti. Volný čas věnuju urychlenému střízlivění.

Ve čtvrt na deset vystupuju v České. Víťa volá, že se přesouvají na Babu. Mám jen mlhavé tušení, kde to je. Naštěstí v Lelekovicích potkávám zpřátelené Průzkumníky kpt. Pejska, kteří si s řešením úvodní řady dali na čas a navíc jsou ochotní mi nejen ukázat mapu, ale i správný směr.

Na Babě už sedí většina týmů, nezdá se ale, že by někdo z favoritů už odešel. Připojím se ke svým, vyslechnu pár povinných komentářů na téma nedochvilnost a už koukám na šifru. Celkem rychle interpretujeme, o co tady jako jde. Obrázky jsou transformační funkce, které mění vstup na výstup. A protože dokážeme vstup i výstup pojmenovat – a světe div se, obojí má stejný počet znaků. Můžeme tutéž funkci aplikovat na zašifrovaný řetězec nad obrázkem.

To se snáze řekne než udělá. Sice mi vychází první část tajenky – totiž z obilí a mouky řetězec „blíže“, ale pak zapomínám, jak jsem k tomu výsledku vlastně došel, takže znovuobjevujeme kolo a celé to strašně trvá. Nakonec máme celou tajenku kromě toho, praktikující křesťané prominou, poblblého Ježíše. Máme pocit, že to čtyřpísmenné slovo potřebujeme. Netuším proč. Každopádně chvilku trvá, než proměníme vodu ve víno. Ovšem nepanikaříme, Mupy Mup! kolem nás prošli relativně před chvilkou a protože vypadali střízlivě a ve formě, usuzujeme, že „na tom nejsme nejhůř“.

Třetí šifra nás v tom pohříchu utvrzuje. Pohled na zadání, podávám Vítkovi, ať k tomu něco řekne, on řekne „krevní skupiny“, já řeknu rozcestí a můžeme pokračovat. A v té chvíli jsme veškerou lušticí energii, štěstí a vůli k životu vyčerpali. Ale to jsme netušili, takže jsme si naivně užívali krásný výhled, cestu na další stanoviště a ten krásný pocit, který cítíte, když předbíháte Que Frio.

Sluníčko začínalo připalovat a věřím, že všechny ostatní týmy si tak krásné počasí pochvalovaly. Ne tak já. Mně bylo blbě. Trochu se to zlepšilo, když na čtvrtém stanovišti potkáváme týmy, které by si podle našich propočtů už touto dobou měly lámat hlavu s první šifrou výzvy. Nemůžu si pomoct, ale kdykoli vidím to modré triko, na kterém je velkými písmeny napsáno Bingo, tak si v duchu řeknu to samé: „Bingo (ve smyslu hurá, víte?)! Tykadla jsou ještě tady.“

Tykadla brzy odcházejí, orgyně M. H. chce vědět cosi o krevních skupinách (případné orgyni, která by snad vypadala jako M. H., stejně tak jako pravé M. H., se kdyžtak omlouvám) předtím, než nám vydá zadání čtvrté šifry. Všímáme si kódových zámků na pixličkách od svačiny a já si maně vzpomenu na Svíčky, kdežto jsme úplně stejný zámek s Dopijem a pudem už nestihli otevřít.

Po prohlédnutí zadání jsme ovšem optimisty. Za pět minut máme přiřazené a překontrolované směry, správnou ideu ohledně toho, jak to napasovat na zámek, takže to sebevědomě jdeme vyzkoušet... a selhat. Nebudu chodit kolem horké kaše. Celé jsme to překotrolovali ještě mnohokrát, vytipovali jsme si možné řádky, na kterých by se mohla nacházet chyba – a označili ty, které víme na sto procent. Láhev se otvírá proti směru hodinových ručiček, auto z dálnice sjíždí doprava a když chci zatopit, tak zatočím šprunclíkem taky doprava (v hlavě termostat). To je jasná věc! Výsledkem toho zatroleného šprunclíku byla použitá záchrana a ztráta dvou a půl hodiny na širší čelo startovího pole.

A ne, ta šifra se mi ani zpětně nelíbí kvůli kombinaci chybějícího feedbacku (máme jen jednu chybu, ale vyjde to stejně, jako bychom to měli celé blbě – takže se člověk musí zamýšlet, jestli má vůbec správně samotný princip řešení) a nemožnosti zkoušet řešení furt, ale jen v pětiminutových intervalech. Aha efekt před otevřením zámku zcela nulový, stejně logických principů možno vymyslet hromadu. Nápad kóta = kód se mi ovšem líbí.

Cestou na vysílač si užijeme krásného sešupu do údolí a ještě hezčího výšlapu na protější kopec a s povzbuzující informací, že jsme osmí od konce, se pouštíme do luštění pexesa. Přiřazení je dílem okamžiku, nicméně pak se příliš dlouho zabýváme myšlenkou, že nohy všech zobrazených tvorů lze jednoznačně přiřadit oněm šesti vzorovým. Pravda, trochu se zarážíme nad golemem a houbou, ale přesto nám ta zábava vydrží snad patnáct minut, kdy si z povinnosti bereme nápovědu, protože „už to stejně asi nevyhrajem, tak co“. Pak už je řešení triviální. Jenom ten savec (přísavka + slon; ano, šipka na slonovi byla blbě vidět) bude spíš chobotnice.

V Katce si bereme zadání Pohody a Výzvy. Potkáváme odcházející Mupy Mup, takže si umanu, že není pozdě a na truc půjdeme do Výzvy. Kromě toho, 6P je až příliš pohodová, takže si ji Vítek s Tomem během dvou minut vyluští jen tak ze sportu. 6V už je zajímavější. Mapování řetězců do tělesa a posléze na kostku se přímo nabízí. Ale dle jakého klíče?

Počítám unikátní znaky a číslo 21 je mi jakési povědomé. Mozek ještě pořád trochu vzdoruje, ale ne dost na to, abych si uvědomil, že to je součet čísel od jedné do šesti. Snažím se poťapat písmenkama kostku o straně 3 a místy to vypadá, že by to i mohlo jít. Jenom mi uniká princip, kterým to udělat unikátně. S Honzou volíme metodu „tak, aby to vyšlo“ a po hodině čteme řešení. Když se v cíli dovídám, že „tak, aby to vyšlo“ je správný postup, trochu se tomu divím.

Přesouváme se k rybníčku, ale už je pozdě. Je nám celkem jasné, že pokud tamní šifru nedáme do půl hodiny, můžeme to zabalit. U rybníčku je org a má tam štěně. Živé, krásné, ťuťu ňuňu štěnátko, takže obětujeme šestinu dostupného času hlazení štěňátka. Koukám na mřížku a říkám si, že do správné mřížky jí něco chybí, totiž otvory. Hledám nějaká písmenka s nějakou společnou vlastností, která by se dala vyříznout. Ale ne – dneska to prostě nepůjde, dneska jsou Přizdisráči úplně marní. Víťa si pro zábavu skreblí a vychází mu něco jako „Koňopyje“ a „Spojené vody“, takže se tomu od srdce zasmějeme a kapitulujeme.

Do cíle přicházíme už za tmy, všude vládne chaos, nikde není místo na nic. Usurpujeme si své hermelíny (mimochodem, vynikající, kde se takové dají sehnat?), necháváme si ujet vlak o půl desáté a koukáme na všechny ty šifry, ke kterým jsme nedošli. Je jich nějak nezvykle mnoho. Zasmějeme se brutální desítce, pochopíme, proč přicházející týmy ukazují orgům fakáče a brzy se odpoutáme, abychom uhájili alespoň trochu důstojné místo ve vlaku.

Nebyli jsme ve formě. To je nesporný fakt, který hodně ovlivnil moje hodnocení. Šifry nebyly špatné, třeba právě prstová binárka, krevní skupiny, mřížka nebo tkanička jsou moc pěkné nápady. Bohužel se mi kardinálně nelíbí šifra se zámkem. Jsem přesvědčen o tom, že by se mi nelíbila ani v případě, že bychom na začátku tu jednu chybku neudělali a po pěti minutách opravdu odcházeli. Zřejmě to měla být spíš jednodušší, oddechová aktivita. Přitom by stačilo, aby každý tým měl ne minutu, ale jeden pokus na otevření zámku, po kterém by se org koukl na zámek a pokud by se kód lišil např. jen v jedné cifře, řekl by „jste blízko“.

Takže dík, orgové. Letos jste nás vypekli! Slibujeme, že příští rok dorazíme v mnohem lepší formě. :)

Za Přizdisráče sepsal

-- Dero