Na čtrnáctce kysnou týmy. Minutu - i dýl!

(Síba o šifře, kterou jsme vyluštili za 52 sekund)

Paralaxa 2011

Přiznejme to. S Pájou jsme si tuto nevinnou hru už zkraje léta vyhlédli za potenciální oběť s vysokým koeficientem vyhratelnosti. A to je rum na mlýn týmu 37,5 %. Napjali jsme všechny diplomatické síly, použili každý donucovací a zastrašovací prostředek a nakonec poskládali Sestavu s velkým S. Yeti a Síba, zbylí zakládající členové týmu, pod váhou argumentů na účast přikývli, a coby třešinku navrch jsme získali kvalitní posilu v podobě Krutého Ricce, kterého máme rádi, přestože rum příliš nepije.

… v podobě Krutého Ricce, kterého
máme rádi, přestože rum příliš nepije.

I přihlásil jsem nás na Paralaxu. Od té chvíle jsme se kochali pohledem na rozrůstající se startovní pole, které svou skladbou přesně splňovalo naše požadavky na soupeře. Spousta neznámých týmů, několik družstev známých jenom podle jména a navrch pár černých koní. Žádné šifrovací megahvězdy se zápornou magnitudou. Až potom to přišlo!

Mezi přihlášenými týmy se objevila Vlhká jáma. Ta Vlhká jáma, která prošla loňskou Nocí Tapürů jako jediný tým bez nápovědy. Husí kůže ale postupně opadá, když zjišťujeme, že jdou jenom Vláďa s Majdou a malou Aničkou. Pokud nebude mít Anička svůj den, měli bychom být teoreticky schopní je přeluštit. A potom, dva dny před hrou, to přišlo podruhé! Co, to vám nejlépe přiblíží autentický záznam rozhovoru mezi dvěma nejmenovanými členy týmu 37,5 %:

X: NEeeeeeeeeeeeeee!!!! Strasna zprava.
Y: Nechci ji slyšet!
X: Tak si ji najdi sam. V seznamu tymu na Paralaxu, sekce Vlhka jama.
Y: Prajáma! Takovou konkurenci jsme nečekali, že? :)
X: Hm. :(
Y: Porazíme je.
X: Ona mi Martina sama napsala a sdelila mit u novinku. A chce jet s nama do Prahy. Na ktery spoj ji mam posadit? :)
Y: Nejlépe na spoj do Bužumburu. :)
X: Zkusim. :)

Přeloženo do češtiny, Vlhkou jámu posílila Prahora Martina P. s chotěm Honzou P. To není nikdy dobrá zpráva, pokud nejste zrovna fanouškem Vlhké jámy nebo organizátorem hry, který má navíc jedno dámské tričko pro vítěze. A to my nejsme. Provedli jsme rychlý přepočet našich šancí vyhrát hru a zpanikařili. Nouze nutí lidi hledat zoufalá řešení. Ale všechny naše plány, jak vyřadit ze hry mentální schopnosti našich soků, ztroskotaly na silném podezření, že ani jeden z P. nepije ani alkohol, ani rum.

Sobota, den hry. Sedm ráno a venku zcela nefalšovaně mrzne. Vyrážím s předstihem, abych vyzvedl jadernou část našeho týmu, totiž Páju s Riccem. O půl deváté vycházím z metra na Florenci a pár schodů nad sebou vidím Je. Pana a paní P. Na rtech zdravě sebevědomý úsměv a v pohledu dravost šavlozubého tygra na úsvitu pleistocénu. Martina se mě snaží přesvědčit, že jdu špatným směrem, ale já tomuto triku odolávám stejně jako Jabba the Hutt odolal Luku Skywalkerovi a kráčím dál.

… a venku zcela nefalšovaně mrzne.

Pája a Ricc v pořádku dorazili. Pája celá září, protože zase po pár měsících může na šifrovačku vyrazit jenom s kabelkou, a i Riccovi se zřejmě líbí ranní pražská inverze. Po pár veselých incidentech, z nichž za zmínku stojí zejména humorná historka, v níž jsme se Páje schovali v obchodním domě, nebo ta, kdy jsme start hledali ve špatném parku a hrozně se divili, že dvacet minut před startem nikde nevidno nejen ostatní týmy, ale ani organizátory, jsme dorazili na start. Ten správný start.

Bujaře se zdravíme s Yetim a hned ze dvou důvodů se stavíme blízko organizátorů. Zaprvé jim chceme dát možnost si nás vyfotit, dokud ještě v klidu stojíme, zadruhé orgové rozdávají bombóny. Očkem pošilháváme po Vlhké jámě a konstatujeme, že zejména Anička vypadá ve špičkové formě. Budeme to dneska mít těžké. A ani ostatní týmy nevypadají, že by daly kůži zadarmo.

A pak vyjde sluní... vlastně Síba, pořád si to pletu. Hned zkraje nás oblaží příběhem, v němž nějakým způsobem figuruje on a několik lahví vína, pak škytne, pohodí hlavou směrem k Jámě a mezi zuby procedí: „Co ti tady dělají?“ Omluvně pokrčíme rameny, jako že jsme je nedokázali zastavit, a vezmeme si od orgů další bombón. No a pak to vypuklo.

1. ♥Lustrujeme obálku a hledáme první šifru. Nejvíc prvňošifroidně vypadá fotoromán, a to zejména proto, že je u něj napsáno kód stanoviště: prvni. Vytahuju tablet, což, pro neznalé, je buď přerostlý telefon nebo malý počítač bez klávesnice, a využívám možnosti zadávat kódy stanovišť přes internet. Akorát že systém kód stanoviště prvni nezná.

Na chvilku nás to zviklá a hledáme šifry ve všem dalším kromě fotorománu, ale když kromě čtyř šifřiček nenacházíme nic, co bychom dokázali jakkoli dál luštit, zase se k milostnému příběhu vracíme. Jakási Máňa si chce nabrnknout intouše Leoše. Zajímavé jsou ale zvláštní symboly, které se v každém obrázku dají najít. Vypadá to, jako by každý symbol byl právě na dvou obrázcích. Nebo na třech? Chvilku si bezcílně spojujeme, ale pak snad Yetimu naskočí ASCII tabulka a je vyřešeno.

Přesouváme se na křižovatku Mánesovy a Španělské. Síba se kvůli pochroumané noze poprvé a rozhodně ne naposledy popoveze šalinou, zatímco my ostatní razíme pěšmo. Pája projevuje své zvýšené nadšení snížením pudu sebezáchovy a málem při první příležitosti skočí při přecházení ulice pod auto, takže nálada je výborná. Sluníčko začíná hřát. Nejsme tu sami, před námi tým, za námi tým, idylka.

2. ŠalinyNa křižovatce zmíněných ulic je šifra. Tramvajová šifra. A ostatní týmy. První tedy rozhodně nejsme, ale nenecháváme se tím stresovat. Vytahujeme paralaxí časopis se schématem linek tramvajové dopravy a hledáme nějaké zákonitosti. Do toho nám hrubě vstoupí Yeti, když ukáže na dlažbu pod našima nohama, která nese stejné symboly, které se nacházejí v šifře.

Vyráží zapisovat sekvenci znaků a já vyrážím s ním, že mu do toho budu kibicovat. Znaky se po čase cyklí. Když nacházíme už třetí cyklus, Yeti přestává zapisovat a vracíme se zpět k Páje a Riccovi, kteří už začínají tušit, že by v budoucnu mohli tušit, co se šifrou. Do toho přihopká Síba, takže si můžeme pěkně všichni pospolu zaluštit.

Ale moc není co. Je jasné, že úkolem je projet trasu jednotlivými linkami a jejich čísla převádět na písmenka. Když si vzájemně vysvětlíme, co budeme dělat, tak to uděláme. A vychází skoro dokonalý Churchill. A přestože Síba vítězoslavně odhalí, že na konci ulice se dlažba už necyklí, víc písmenek ze šifry nevydřeme. A tak jdeme k Churchillovi.

U Churchilla už posedává hromada týmů. Musíme zabrat. K našemu překvapení nám orgové oznamují, že jsme na stanovišti druzí! Ostatní týmy prý ještě stále luští jedničku. A opravdu, je to téměř tak. Internetový systém se už vzpamatoval a eviduje nás na čtvrtém místě. Odnášíme si kolečkovou šifru a dobrý pocit.

3. KolotočOrgové šifru vybavili dvěma natištěnými kolečky a nějakým bordelem v podobě předtištěných čar a písmen. Nečiní nám problém se rozpomenout, že jsme na startu obdrželi dvě překližková kolečka pozoruhodně stejné velikosti. Zorientujeme je podle bordelu a přemýšlíme, co s tím dál. Teď by se slušelo využít ty lichoběžníky s čísly, co jsou kolem.

Jenže zelený strom teorie, šedivá je praxe. Kumulovaný herní index máme sice přes tři sta, ale neproduktivně si hrát s kolečky ještě pořád umíme. Takže postupně každý z nás točí jedním či druhým kolečkem, ti odvážnější dokonce oběma kolečky zaráz, ale dobrý nápad se zřejmě zdržel v koloně na magistrále. Až potom z fragmentů předchozích myšlenek skládáme dohromady teorii, která opatrně využívá většiny informací, které ze šifry destilujeme. A s precizností hodinářského mistra teorii pomalu dotahujeme do podoby, která nese plody.

Čteme BYVZ... však víte. Síba se po prvních pár písmenech zvedá a se slovy zatím to doluštěte odchází k bývalému železničnímu mostu.Nutno podotknout, že tato šifra nebyla ani tak těžká, jako spíše náročná na uvědomění si všech vnitřních souvislostí, pokud člověk chtěl správné řešení skutečně vydedukovat a nechtěl procházet celý stavový prostor všech možných řešení náhodně.

Cestou na most samozřejmě dojdeme pod most. Na mostě vidíme vlající blonďatou hřívu, kterak si to vesele štráduje pro šifru. Ale nám to nevadí. To je naše hříva. To je náš Síba! Dostat se zpod mostu na most zpravidla není velký problém, ne tak v tomto případě. Spolu s námi hledá cestu Nočný motýľ a hezky se projdeme, než se nám podaří odbočit na cestu vedoucí na most. Síba ale kamarádsky zatím šifru nenachází, protože kdyby ji našel, zřejmě bychom se znovu potkali až někde na devátém stanovišti.

4. Nu pagadi!Čekala na nás totiž série lehkých šifer. Čtvrtou večerníčkovou vyzvedáváme pár sekund před motýľama. Nápadem se na ní blýskne, pokud se správně pamatuji, Ricc. Po cestě na pětku vedeme vášnivou debatu nad tím, jestli byl Donald Skrblíkovým bratrem. Stojím si za svým, že nebyl. Taky zkoušíme řetězově atomizované vysílání morseovky prostřednictvím individualizovaných zvuků. Zní to složitě, ale ve skutečnosti je to prostoduchá zábava. Přesto kvůli Yetiho zaváhání vyšleme místo „Síbo!“ jenom „Síbm!“, takže nás dotyčný, který je neustále několik kroků napřed, neslyší.

5. 2^5Místo toho vybírá pátou šifru. Už poněkolikáté trávím kruciálních prvních deset vteřin, v nichž padnou všechny klíčové nápady, psaním hesla do formuláře na internetu, takže jsem zase pátým kolem u vozu. Binárka z textu křičí, stačí jenom správně poslouchat. Pája se rozhodla, že nechá raději poslouchat ostatní, a vytahuje z tašky rum. Dlouho mě přemlouvá, než si s rozmyslem trošku ucucnu.

Bohužel se hned nato snažím pomoct Yetimu ve čtení binárky a omylem označím číslo 10101 za dekadickou dvanáctku. Yeti projeví starost o mé mentální zdraví a doporučí mi střídmější konzumaci alkoholu při hře. Tím mne raní natolik, že se musím napít na žal. Mezitím tu a tam prolétne vzduchem nějaké číslo, které zapisovatelky Yéťa a Síba bryskně převádějí na písmenka. Netrvá dlouho a z textu na nás vyskočí ulice Sluncová a invalida. To první aspoň máme v mapě, to druhé najdeme!

6. NokiaroUž zase se přesouváme s Nočným motýľom za zády. Musíme je někde trhnout. Ale na šestém stanovišti to ještě nebude. Odkazy na roční období v na devět kusů rozdělené kružnici nabízejí jen dvě možné interpretace, přičemž díky existenci zimy můžeme polský kříž nejspíš vyloučit. Síbova jednohubka a pokračujeme dál, do Kaizlových sadů.

7. TrubkyTam jsme první. Konečně jsme setřásli motýľov a předběhli do té doby vedoucí Cojávímy. Nad šifrou meditují především Yeti a Ricc. Já se věnuji amatérskému fotografování a profesionální konzumaci první části svačiny. Taky otevírám slaďoučké, jahůdkové bombóny, které po pěti minutách tři pětiny týmu nemůžou ani vidět. Ty tři pětiny, které méně meditovaly nad šifrou. Zbylé dvě pětiny pak jahůdky dojí. Jedna sněžná pětina si však i přesto stěžuje, že má hlad, a lituje, že nemáme dostatečný náskok, abychom si mohli skočit na oběd.

Nad šifrou meditují především Yeti a Ricc… (zde i Pája)

Každopádně: Meditace se vyplácí a šifra brzy padá. Morseovková mezitajenka nenechala prostor pochybnostem. Spěcháme na Karolinskou. Síba opět šalinou. 8. Žral oknoVyzvedáváme scrabblovitou šifru a než dorazí Síba, bavíme se přiřazováním významů obrázkům. Síba přijde, sedne a objeví společná písmena vedlejších slov a navíc hovno. Pod kamenem. Oba nálezy sehrají v následném řešení šifry svou roli. První nás popostrčí správným směrem, druhý ponoukne k vyšší rychlosti.

Pája ze slov složí mřížku, na druhý pokus ji zasadíme do plánu a pak už jenom počítáme hodnoty slov. Všem to jde, jenom Yeti hlady šilhá a vychází mu všechny možné, jenom ne správné výsledky. Ale já jsem grand, já mu to pošťuchování z pětky vracet nechci, ať se chytne za nos. Hezky to rozmáznu až tady v reportáži. V bezpečí domova. :)

Nám ostatním se zatím podaří objevit v šifře tajenku hřiště Lannova, Síba již tradičně odběhne na šalinu a my ostatní podél řeky vesele kráčíme další zábavě v ústrety. S Pájou si u toho zpíváme chytlavou písničku o šedivém oslíkovi, co stejně jako my kráčel po cestě, a Yeti s Riccem za námi radostí hýkají. A když spustíme kánon, mohou se téměř rozplynout blahem!

Na Lannově hřiště je. Ale šifra absentuje. Upřesnítko říká, cituji: „Další stanoviště se nachází v křoví naproti od východu druhému severnímu vchodu.“ Dobrovský na Kampě by utrousil určitě nejméně jedno malé och, mein Gott, kdyby tohle slyšel. Když se v zákoutích upřesnítka zorientujeme, stejně nic nenacházíme. Až nakonec Yeti s Riccem uspějí Pája uspěje s metodou Bruta Forceho.

9. ÚčtoŠifra samotná už nám takové problémy nedělala. Jen co jsme se ujistili, že stále bezpečně vedeme a že Vlhká jáma se teprve vzpamatovává z překvapivě pomalého startu, našli jsme na účtence v cenách písmenka, která jsme si pěkně vyznačili a graficky přečetli EXPO. Síba už zase zmizel napřed, takže čest vést tým ten kilometřík až k Brusleskému pavilonu připadla mně.

10. KentaurU Expa Síba, v Síbově ruce šifra a za námi, přátelé, poprvé nula! Pro neznalé: Hru na nuly svého času zpopularizoval legendární tým Prahor, který v dobách své největší slávy často svým pronásledovatelům utekl o dvě a více stanovišť. A právě počet neobsazených stanovišť za vedoucím týmem je onen počet nul, o kterém je řeč. Vygenerovat dvě a více nul zpravidla znamená mít buď nehoráznou formu, nehorázné štěstí nebo tajného agenta v řadách orgů. Nezřídka všechno dohromady.

Ale zpět k šifře. Z papíru nás zdraví z písmen vyskládané semaforové ručičky. Po převodu do písmenek vychází Alpha Centauri. Automaticky vytahujeme mapu noční oblohy, kterou jsme dostali na startu, a nic z ní nevyčítáme. Dokonce vytahuju lupu, aby se nám titěrná písmenka lépe četla, a zavazím s ní Yetimu ve výhledu tak dlouho, až ten vzdá jakoukoli snahu v mapě cokoli najít.

A to je dobře. Protože hned nato se tento milovník aromatického sýra a krátkých kalhot rozvzpomene na letošní Bednu a započne si cosi čmrkat do svého sešitu. Prý když semafory jednotlivých písmenek navazuje, vzniklo mu pěkné „C“. Síba si začne čmrkat z druhé strany a také mu cosi spíše vychází než nevychází. Yeti mezitím kreslí hodně zhulené „H“.

Chvilku trvá, než se tajenka vyloupne, ale nakonec ty CHOTSADYZEYER padnou. Síba odběhne na šalinu a my se vydáme na cestu prosluněným Letenským profilem. Najdeme si čas jak na vyluštění bot zavěšených na Metronomu, tak i na krátké kochnutí se jedním z nejhezčích výhledů na Prahu. A pak už směle přes lávku do Chotkových sadů.

11. JeszczeVybíráme jedenáctou šifru a usedáme Zeyerovi na dohled vědomi si komfortního náskoku na druhý tým. Vlhká jáma ale zabrala a zřejmě už jde na desítku. Měli bychom zabrat též. A jako na potvoru se to nedaří. A tak vytáhneme svačiny a čekáme, až nás nápad sám přepadne. Nechce se mu. Zkouším to na šifru přes matematickou interpretaci not coby zlomků, ale ta na mě ukáže dlouhý nos. Vlastně nos s tečkou. Plácáme se v tom.

Ale ne dlouho. Baví nás to jenom asi půl hodinky. Nějaké šifřičky vyluštěné máme a tohle vypadá jako ideální příležitost nějakou z nich využít. Posílám žádost o help a help přichází. Notová osnova se prý skládá z pěti linek a čtyř mezer, tedy devět. Nebýt toho dodatku, dalo by se říct jediné. Ale s oním dodatkem alespoň Síbovi svitla jiskřička, která zažehla polský oheň v nás všech. Čteme jen noty společné oběma rukám a čteme je v polském kříži. Proč jenom noty společné oběma rukám? Nevíme. Asi jenom proto, že v každém taktu je právě jedna. To je takový polosilný princip, který by leckterý šifrovací guru nazval s klidnou myslí i poloslabým.

Ale jdeme dál! Právě tento moment se v závěrečném účtování ukázal být klíčovým. Přes šifru totiž jen málokterý tým přešel bez absolutní nápovědy – a leckteré týmy zde zatměly. Ne tak my. Vesele si kráčíme na Jelení. Síba si samozřejmě kráčí šalinou. 12. Šach-hmatA dokráčíme až k šachové šifře.

Dvanáct tahů si prostě jenom přehrajeme, jakmile se domluvíme, kteří z nás ještě (nebo už) ovládají šachovou notaci, a přečteme výslednou konstelaci figur v braillu. Vychází ulice Nový svět. Dobře, ta je prakticky za rohem. 13. Píp!A s ní i novosvětská telefonní budka. Posíláme kód a internetový systém nás vyzývá, abychom z místa neodcházeli. To jsme ani neměli v plánu. Pokorně čekáme na zazvonění a kocháme se přitom pohledem na průběžné výsledky, neb jsme už zase vygenerovali nulu.

Budka mlčí. Pája jde vyzkoušet sluchátko, za což dostane kartáč, a budka mlčí dál. To se nedá vydržet! Ta-co-zvedla-sluchátko zvedá mobilní sluchátko a volá organizátorům, že mají porouchanou budku. Zaskočila je. Když se vzpamatují, nadiktují Páje text, který měla slyšet od budky. Prý jestli jsme paralaxní? Ano, ano, o testu v časopise víme a Yeti s Riccem do něj po cestě už ďoubali. Zbývá jenom doplnit správné odpovědi a posunout o rozvoj pí. To taky říkal org.

Omylem nacházím za zdí schované dětské hřiště. Usazujeme se a vyplňujeme test. Když nevíme, píšeme všechny možnosti. Ricc mezitím olizuje šifřičku. Což zní úchylně, jen pokud člověk neví, že jednou ze šifřiček byly bombóny. Yeti zatím za soustavného kibicování ostatních vypisuje všechny možné i nemožné odpovědi a nechává si zdatnějšími počtáři posouvat písmenka o pí.

Chvilku nevíme, ale pak uzříme. LORNAM bude asi Loretánské náměstí. Poctivě si ale šifru doluštíme až k Benešovi, než vyrazíme. Čas by byl. K Loretě je to kousek. 14. ThrillerBeneše hledáme opravdu jenom chviličku, šifru hluboko pod ním další chviličku a potom se stalo tohle. Čtěte téměř v reálném čase:

start...

Dero (předává šifru týmu): Písmena.
Ricc: Mohla by to být klávesnice.
Dero: Jo. Ta písmena jsou vždycky ze stejné řádky. Občas přerušená mezerou.
Síba: To by mohla být morseovka, ale ten čtvrtej a šestej řádek na to nesedí.
Ricc a Pája: My už to máme.

... stop. 52 vteřin.

A měli. Kaple při bludišti na Petříně. Síba zapláče, že na tohle stanoviště mu nic nejede, a vyrazíme. Za sebou generujeme třetí nulu, Jáma pořád ještě bojuje s Notami. Nedivíme se jí a trochu, ale opravdu jen trochu týmy na jedenácté šifře litujeme. Pak se ale vzpamatujeme a začneme litovat sami sebe, protože na Petřín to vždycky bylo, je a bude do kopce. Pája už drajv ze začátku hry ztratila a co pět metrů se nechává ujišťovat, že už je to opravdu blízko, doslova kousek.

15. +AssPo ujití osmnácti kousků jsme skutečně na místě. Do šifry jen tak plácneme, spočítáme si písmenka (100? Blbá náhoda.), sloupce (26? Ne, ještě nám to nedošlo.) a uděláme frekvenčku (Nic zajímavého.), načež si, tušíce konec hry, necháme poslat nápovědu, která v podstatě převypráví princip řešení šifry, takže si rozebíráme jednotlivé úseky textu a sčítáme a sčítáme a sčítáme.

Orgové nám prý gratuluji, bla bla bla, máme jít zapálit svíčku k hvězdárně opodál. Juchů! Je za pár minut tři čtvrtě na čtyři. Generujeme čtvrtou nulu, Yeti prohlašuje, že on si před hvězdárnou zapálí jedině a pouze svíčku vlastní, na důkaz čehož ji vytahuje z batohu a nese jako svátost. Nálada díky tomu vládne sváteční a cíl je už doslova na dohled.

Cíl!U hvězdárny nás zprvu přepadnou paparazziové, posléze se z nich však vyklubou orgové a gratulují nám k vítězství. Yeti naruší jejich kruhy, totiž cílový obrazec – logo hry vyskládané ze svíček – svíčkou vlastní, zapálíme ji a užíváme si vítězného pocitu. Porazili jsme je – všechny – a hlavně Jámu! :)

Potom nás org Michal zve na pozorování Slunce, což s díky přijímáme, a protože máme podle všeho ještě dost času, než do cíle dorazí další tým, odcházíme se na Strahov naobědvat. Tam už v poklidu na obrazovce tabletu pozorujeme dramatický vývoj boje o druhé a další místa. Vidíme, kterak dosavadní čelo včetně Jámy na notové šifře bere absolutní nápovědy. Obědváme a do cíle se vracíme tak akorát, abychom si popovídali s našimi úhlavními konkurenty zatím stále hájícími bronzovou příčku.

Zleva: Yeti, Ricc, Pája, Dero; spodní řada Síba. (Vyfotila Lada)

Pak z rukou orgů přebíráme hlavní cenu, paralaxí vítězná trička s parádním šifrovacím potiskem, poveselíme se, navodíme si jemnou ebrietu tím, kterak dopijeme rum a zpracujeme Síbovu výbornou liškovici; a nakonec doprovodíme Martinu s Honzou na zastávku autobusu, který je doveze na šalinu, která je doveze na metro, které je doveze na Florenc. A abychom si byli jistí, že to zvládnou, zprostíme Yetiho a Ricce hospodské povinnosti a necháme je, aby je do toho Brna doprovodili.

A my zbylé tři pralinky? My tři zbylá jádra? My tři zbyli přizdisráči? Noc byla ještě mladá. Takže jsme vyrazili zpět na noty, tedy jedenácté stanoviště, zjistit, jaká tam vládne nálada. Vládla tam pochmurná nálada. Vystavovali jsme na všechny strany vítězná trička, ale vedlo to jenom k tomu, že si nás některé týmy spletly s organizátory. Tak jsme toho nechali, oblíbili si sympatický tým Podzimní vánek, který šifru už-už skoro vyluštil za pomoci flétny, a odjeli slavit do hospody.

Takže Paralaxa? Super. Městská trasa, krátké přesuny a více stanovišť s jednoduchými šiframi – taková denní hra podle mého názoru v široké nabídce šifrovaček chyběla. Člověk je stále v pohybu, stále postupuje dál a dál. Veškerá zaváhání jsou tvrdě potrestána. Naopak zase ztráta dvou stanovišť na čelo zdaleka není nedohnatelná. Podle mě má Paralaxa potenciál stát se dobrým šifrovacím závodem, tedy hrou, kde zdaleka nemusí platit, že nějaká ta minutka nebude přece hrát roli. :)

Za 37,5 % podruhé sepsal

-- Dero [?]

Naše současná voltáž: 100 % (3 hry, 3 vítězství)

P.S. pro Martinu: Nevypátráš! ;)