- Jak je na tom voy-a-ger?
- Počkej, zaskroluju dolů.

(Kruté žertování na konto kamaráda
Dominika na obědě po hře)

Paralaxa 2012

Podívejte, 37,5 % je šifrovací tým, který si zakládá na tom, že neprohrává. Z toho důvodu si vybírá pokud možno hry obskurní, podivné, provinční a pokud možno absolutně utajené pro potenciální silné soupeře, kteří by tuto samozvanou hegemonii chtěli narušit.

Při podzimu léta Páně 2012 jsme se však ocitli ve svízelné situaci. Měli jsme obhajovat. Paralaxu. Tu Paralaxu, která si loni udělala dobré jméno a zaplnila volnou pozici nápadité, nenáročné, městské pražské šifrovací hry. Bohužel si toho všimli lidi a houfně se už dlouho dopředu hlásili na její druhý ročník. Různí lidi. Nebezpeční lidi!

Ucuknout už ale nešlo. S obavami jsme pozorovali, jak za studena vznikají fúze kmenových hráčů už tak dost silných týmů. O spánek nás připravovali například Spící Volové, kteří si ulovili posily z ROFLCOPTERu a JÁDRA. A ne, to nekřičím, oba týmy mají skutečně permanentně zaražený CapsLock. Zatratili jsme poTraty, kteří si vyzobli chro chro Aleše. Ovšem ze všeho nejvíc nás rozlítily baby [:bejby:] Prahory.

Baby Prahory jsou něco jako baby karotka. V rozumném počtu zdravá konkurence, která podporuje tvorbu nápadů a dodává energii na přesunech. Viz loňskou reportáž. Když je jich ale moc, může dojít k otrávení z porážky a tvorbě barevných skvrn na pokožce v důsledku nic neřešícího sprintu do cíle, ve kterém spokojené Prahory již druhou hodinou popíjejí čaj.

A těchto Prahor rozhodně moc bylo. Konkrétně osm. Pět Prahor a tři Prahůrky. A tahle smečka se pojmenovala Mírně pokročilí. A šli nám po krku.

Dost planých řečí. Je sobota ráno a vymetené nebe naznačuje, že nás čeká krásný den. Vyzvedávám Páju na nádraží. Ríšu přibíráme na Pankráci a míříme na start. Na startovní louce stojí velká kamenná koule, kterou by si neznalí účastníci mohli splést s obrovským nafukovacím gymnastickým míčem. Potkáváme Síbu. A Yetiho. A yetiho rýmičku. Jsme kompletní a počínáme se výhružně rozhlížet po okolních týmech.

Síba vytahuje našeho maskota, tak si každý trochu přihneme. Přiloudá se Mike Strawberry z konkurenčního týmu, tak přihneme i jemu. Popřejeme mu hodně zdaru a důrazně jej varujeme před pokusy nás předbíhat. Pokyny pak plní celou hru nanejvýš svědomitě!

1. StartNěkteří z nás oblékají vítězná trika z loňského ročníku a značkují tak svoje teritorium. Zdravíme konkurenci a koncentrujeme se. Start! Přišlo to zčistajasna přesně v ohlášený čas. Ťukám do tabletu kód stanoviště a hlásím, že vedeme. Na oplátku se dovídám, že naším úkolem je do volných polí na šifře doplnit heslo. Koukám, že šifra trochu navádí na mřížku polského kříže. Možná by to šlo vylámat hrubou silou bez obíhání stanovišť v parku!

Jedno je však opravdu blízko a tamní úkol je opravdu jednoduchý, je potřeba vyměnit naše lístečky za lístečky cizích týmů. Za kompletní sadu lístečků získáme indicii "Dánské N = E". Doplníme do druhé části tajenky nemalý počet písmenek E a zatímco Pája a snad Yeti odbíhají do řady na dalších stanovištích, snažíme se hrubou silou prolomit domnělý polák. Heuristicky určíme přibližné hodnoty ostatních písmenek, Síba řekne "Rozrazil rezekvítek", ověříme, že to sedí na strukturu šifry, a jdeme si do Belgie pro časopis.

Když dojdeme do Polska, uvědomíme si trapný omyl spočívající v nepřesném určení světové strany, takže zatím co já se proběhnu pro časák, ostatní se svižně projdou zase nazpátek a dál směrem k druhému stanovišti. Spolu s námi kráčí i další týmy. O první místo jsme přišli.

2. ÁááááTaky že jo. Na dvojce už sedí poTrati a další týmy. Ovšem Mírně pokročilé, které Síba bryskně překřtil na Mírně zaostalé, nikde nevidno. Aspoň že tak. Vyzvedáváme chuťovou druhou šifru, která čtyři hráče a jednoho organizátora Svíček 2011, kde se vyskytla podobná šifra, zdržet opravdu nemůže. Vychází křižovatka Pravé a Podolské. Mezi Podolskou a námi sráz. Síba po něm zálibně pokukuje. Zrazujeme ho od prasení svahem. Síba prasí svahem. My pokračujeme dál jako lidi.

3. TrubkaMimochodem, zatímco všichni normální hráči táhnou batohy, Síba prochází hrou s igelitkou Billa. Takto vybaven a ze samého prasení pocuchán se k nám na trojce zase připojí. Kdyby vytáhl ještě placatku s rumem, image gentlemana bez domova by byla dokonána. Nicméně: jsme tu druzí. Koukáme na obrázky a rychle rozpoznáváme, že tvoří řadu. Vypíšeme, Síba přečte první písmena, mažeme na Výtoň, na náplavku.

A mažeme pěkně tramvají. Pája si navzdory doporučení orgů kupuje celodenní jízdenku, což je velmi prozíravý tah, neboť hromadnou dopravou nakonec projezdíme půlku Prahy. Naši zpožděnou (!) tramvaj bohužel stihnou i poTrati. Vzhledem k délce náplavky a farmářským trhům, které ji činí naprosto nepřehlednou, se dělíme. Uspěje naše jižní sekce, já s Yetim. PoTrati jsou tu bohužel zase před námi.

4. ChooHele, vláček! Na dlouhatánské šifře přilepené k obrubníku vidíme spoustu vagónů. Každý na sobě má název nějakého místa. V některých jsou panáčci. Nejspíš by se nám hodil časopis, ve kterém schéma jakési tratě je. Časopis má ale Síba. A Síba se odexpedoval po náplavce na sever. Yeti zatím zapisuje, jak jsou na sebe vagónky napojené.

S příchodem časopisu a tedy i zbytku týmu můžeme konečně začít luštit. Pamětlivi tramvajové šifry z minulého ročníku zkoušíme stejný princip. A dokonce z toho něco leze! Mestiauzy... cože? Že by náměstí Pod Emauzy? Nikomu se to moc nelíbí, přesto ostatní nutím k přesunu. Doluštit můžeme případně i tam. Stejně je to ve směru předpokládaného postupu.

Jedeme tramvají a tentokrát necháváme poTraty na semaforu za námi. Konečně jsme je trhli. To ještě nevíme, že nás za chvilku poleje studený pot, když neúspěšně prohledáme náměstí. Yeti sice hlásí, že kreativním čtením zepředu-zezadu-ale-především-tak-aby-to-vyšlo tam jde celou tajenku opravdu přečíst, ale pochybnosti v nás zahlodají. Potom ale na kole přidrandí org Petr a útesy ze srdcí mohou opadat.

5. AnfasDostáváme ksichty. Hnusné, zákeřné ksichty. Pojmenované ksichty. Jména jako Udo a Uršula nám prozradí, že tajenka bude tvořena z prvních písmen křestních jmen. Ale co dál? Některé ksichty jsou celkem podobné jiným. Některé mají stejné oči jako jiné. Jiné zase pusu. Nos. Vlasy. Bradu. Proboha. Síba začíná psát tabulku vzájemných podobností, ale je to na dlouhé lokte. Trošku jsme zatuhli.

Trošku jsme zatuhli. (Vyfotil Majk)

Nadhazuju, že jsme se ještě pořádně nepodívali do časopisu. Odhalujeme prázdný rodokmen a naše snažení nabývá nového smyslu. Což nikterak neznamená, že by rázem bylo jakkoli produktivnější. Po patnácti minutách s Yetim a Ríšou vygenerujeme kus rodokmenu ve znění "KIFOZ". Chvilku na to bezradně koukáme. Ještě chvilku. Pak mi svitne a hlásím "Žofín, vlastně Žofík!". Ověříme, zda tam předpokládané N sedne a odcházíme. Zábavný Žofík s námi. A už nás do konce hry neopustí.

Jedem tramvají. Sedmnáctkou. Síba a já ostatní vyhodíme už na Jiráskáči a mneme si ruce, jak chytře se ještě kousek popovezeme k Divadlu. Že to odtam je na Žofín blíž. Trochu nám uniklo, že sedmnáctka teď staví až na Smetanově nábřeží. Takže se projdeme stejně. A když říkám stejně, myslím víc a horší cestou. Nicméně na Žofín všichni trefíme a nic nenacházíme.

6. MinutkyNic kromě ohromné masy lidí, kteří se tam veselí na jakési zábavní akci. Pája, Yeti a Ríša už dolušťují tajenku a vychází jim prý něco jako Souzvuk. Můžu se blýsknout, neb vím, že to není pitomost, že socha Souzvuk na Žofíně je. Přitom ze strategických důvodů zamlčím, že jsem před pěti minutami při pročesávání ostrova šel kolem a žádnou složku neviděl. Aby taky jo, když byla umně ukrytá u plotu a zahalená v listí!

Beru šifru, sedáme na lavičku, stále jsme první. Koukáme na jakousi podivnou hru s kuchyňskými minutkami. Když si vzájemně dovysvětlíme, co to jsou kuchyňské minutky, k čemu slouží a že Ríšova maminka má úplně jiné, které vypadají jako budík, tak Yeti vymyslí řešení a zdrháme na Petřín k pomníku K. H. Máchy.

7. PermutoSíba, který má od doktora zakázánu fyzickou námahu, volí trasu k dalšímu stanovišti po spádnici. To mimo jiné znamená doslova pošlapat pomník Obětem komunismu (aka ty velké schody na Újezdě). Když za Síbou dovlajeme na sedmé stanoviště, chtěli bychom popadnout dech. Bohužel šifra je z rodu lehkých, čeledě vyscrabblitelných. Než si stihneme zadefinovat lexikografické řazení a namapovat na něj abecedu, Síba, překřtěný Ríšou na Sibylu, větší Vlašskou. Dověštíme tedy i hřiště a zdrháme dál, tušíce v zádech honicí psy se štěňaty.

Zvažujeme přesun autobusem, ale internet nás iluzí o pohodlném přesunu zbavuje. Nic nejede. I tedy zase šlapeme. Naštěstí tentokrát už po vrstevnici a pak dolů. Zažijeme po cestě různá malá dobrodružství, poztrácíme se, zase najdeme, Yeti hodí hubu do bláta a vůbec se dobře bavíme.

8. ČRInu, šifra. Tohle stanoviště nás potrápilo. Všechno to začalo už na hřišti na Vlašské, na kterém jsme se rozprchli do čtyř koutů hledat zadání. Obecně vzato člověka potěší, když se jeden ze čtyř delegátů vrátí se šifrou, zase tolik nepřekvapí, když se všichni vrátí s prázdnou, a šokuje, pokud se stane cokoli jiného. Když se tedy Ríša a Síba vrátili z opačných rohů hřiště každý se zadáním, byli jsme konsternováni. Samým šokem jsme následně zapomněli šifru vyřešit na počkání.

Coby první jsme si na tabuli slávy mohli usurpovat prémiové místo! (Vyfotil Michal)

Opatrně odhalujeme semafor a pak se hašteříme, jak písmenka nejlépe řadit. Pár systémů vyzkoušíme, ale nic nevychází. Síba scrabblí blízkou ulici Šporkovu, tak ostatní donutím se tam jít podívat. Nic. Zkoušíme další systémy čtení. Zkoušíme pokročilý scrabble. Ríša vidí Kampu. Navrhuji obratem Dobrovského pomník, což mi je odsouhlaseno. Pocit kostrbatý, ale pokračujeme dál. Není čas ztrácet čas, že ano. Mírně zaostalí už zase tolik nezaostávají.

9. JengaU Dobrovského šifra není. Ale je tam org Petr. Obtěžujeme orga Petra, který se vykrucuje, že šifru opravdu nemá, ale že prý už je na cestě. Aktuálně prý někde u Národního divadla. Prý nám stopuje čas a v cíli dostaneme pozitivní penalizaci. Chvilku v týmu rokujeme o významu sousloví "pozitivní penalizace", načež využijeme pauzy a pustíme se lačně do svačin.

Při svačení si tak akorát stihneme vyluštit dvě šifřičky a už dostáváme opravdickou devátou šifru. Vida, plášť jenga kostečky. A barvičky! Zřejmě se kostičky budou dle barev skládat k sobě a vykreslí tak písmenka. Manufaktura R & P se pouští do pokresu kostiček, zatímco Síba, Yeti a já mohutně substituujeme. Odhalíme čísla a Síba následně i segmentový displej, takže připravené a umně pokreslené kostičky slouží pouze coby asistenční služba. Staronová synagoga. Uf, to bude přesun. Tak tedy jdeme.

Zcela netakticky využíváme k přebrodění Vltavy mostu bližšího a turisticky vytíženějšího, totiž Karlova. Yeti nelibě vrčí a doslova rozráží davy před sebou. Využívám jeho mohutného aerodynamického stínu, abych se prosmekl za ním. Stačí nám už jenom Síba, který se zdánlivě v davu pohybuje sérií drobných teleportací, jinak si jeho postup neumím vysvětlit. Tato cesta byla taky jediná, kdy se komukoli z nás v přímém souboji podařilo Síbu porazit v rychlosti přesunu. Trofej si odnášíme já s Yetim. Pája s Ríšou jsou ztraceni.

10. Tik takZdravíme orgyni Ladu, vyzvedáváme šifru a ještě netušíme, že jsme taky ztraceni. V hustém lese plném slepých cestiček. Usadíme se na lavičku pod synagogou a koukáme na uražené ruce. Rozpomínáme se, že v časopise je panáček, který má také divné ruce. Přichází jaderná část našeho týmu. Dlouze rozjímáme nad různými podobami prstových abeced, abychom střídavě v gestech rukou písmena viděli, neviděli, nápad zavrhovali a zase se k němu vraceli.

Poměrně brzy padne nápad využít nápovědní heslo a nechat si napovědět. Učiním tak a čtu nápovědu " Ten panáček v časopise je zvláštní, jakoby ručičky patřily jinam." Blýsknu se brilantní interpretací nápovědy a navrhnu, že by ty ručičky (!) mohly patřit třeba na hodiny. Zvlášť když je jedna dlouhá a jedna krátká, že. Jsem pochválen! Ale co teď? Manuálně zdatná sekce týmu, totiž Ríša s Pájou, se pouští do zdlouhavého párování stejných ručiček.

Když je asi o sto let a pět týmů později dopárují, stále náš diverzifikovaný braintrust nedokáže vygenerovat smysluplnou, koherentní teorii, která by šifru vysvětlovala. Zkoušíme vynášet ručičky do hodin a zapisovat přibližné časy. Zajímavé rozdělení časů po ciferníku se vyhýbá oblastem, kde by se v případě rozdělení ciferníku na 26 částí vyskytovala škaredá písmena. Náhoda? Nevíme.

Pája a ruce. (Vyfotila Lada)

Přichází hlídačka stanoviště Lada. Velmi netakticky na sebe bonzne, že je autorkou šifry. Odměníme ji kyselými úsměvy. Naštěstí tu prý všechny ostatní týmy stále jsou. Lada se ptá, co s tím vyvádíme. Řekneme jí to. Málem se udrží, ale přesto postřehneme náběh na otočení očí v sloup. Inu, beztak jsme to chtěli zkusit zase jinak.

Vtom se ozve Ríša. "No, mě napadlo něco úplně pitomýho." Mohutně ho povzbuzujeme, aby to vyklopil, protože už nějakou dobu máme důvodné podezření, že řešení spadne někam do této oblasti. "Co kdybychom," pokračuje Ríša, "prostě prohodili ty analogické ručičky?"

Stručně se nad tím zamyslíme a pak mu ideu jednomyslně schválíme. Coby součást manufakturní části týmu si i přes nezpochybnitelné zásluhy o vygenerování nového nápadu musí půlku práce oddřít zase sám. Pája kreslí. A dlouho to vypadá všelijak. Což ovšem samozřejmě není její chyba! Nakonec Síba nakloní hlavu k rameni a upozorní nás, že z jiného úhlu to vypadá mnohem lépe. Hurá! Hrozný zákys. Mažeme k Haštalu.

11. KlopitU Haštalu se to stalo. Zaostalí přestali zaostávat a naopak nás na triviální šifře na půl minuty předběhli. Mají z toho viditelnou radost, prohodíme pár slov, obhlédneme Prahůrky, propočítáme, kolik asi tak můžou vážit a jaký náskok dokážeme na Prahory do konce hry na přesunech nahnat, trochu se zděsíme, než si uvědomíme, že jsme vlastní díky bonifikaci pořád dvanáct minut před nimi. A že oni to neví!

12. MozaikaMíříme do parku na Lannově. Tam na nás čeká dvanáctá šifra. Přímo u psího šrapnelu. A taky Majk, který šifru umisťoval. Děkujeme pěkně, Majku! S barevnými čtverečky se dá dělat spousta věcí. Zkoušíme číst jenom teplé a studené barvy. Nic. Síba počítá čtverečky jedné barvy. Aha. Jasné. Hezké. Čisté. Musíme makat. Manufaktura se rozroste o mě a Yetiho. Dvě skupiny vyznačují na dvou fóliích čtverečky daného pořadí, nakonec fólie překryjeme a čteme svatého Cyrila. Ten je na Karlíně, pojedeme tramvají.

13. VodstvoStihli jsme ji tak akorát. Šifru nacházíme sice u špatného rohu kostela, ale nacházíme. Do minuty je vyřešeno. Síba mrkne na papír, vychrlí pár jmen českých řek, pak řekne Havlíčkovo náměstí a jsme zase na nohách. Spěcháme. Jsou nám v patách. Smečka jedna. Tunelem doslova prosvištíme.

14. Al BundaČtrnáctka je taky triviální. Chemické prvky se za podivnými slovy ukrýt nemohly, Síba sype z rukávu a z periodické tabulky písmenka, zvedáme se, mizíme na Lipanskou. Pojedeme, jak už jinak, tramvají. Síba sice básní o jakémsi autobusu, který jede snad až na Orionku, nebo co, ale to odmítám. Tablet nelže. Tramvají to je rychlejší a blíž! Pozorujeme pokrok Prahor. Jsou nám v patách. Když na Floře přestupujeme na šestnáctku, už jsou zase jenom o stanoviště pozadu. Ale tenhle přesun je dlouhý.

15. cmNa hřišti na Kladské si sotva sedneme, Síba odměří lineární řadu vzdáleností, přečte DDM Slezská a už jsme zase na pochodu. Prahory stále o stanoviště zpět, ještě tam pořád sedí. Dobrý. Dům dětí a mládeže je kousek. Naklušeme tam, zdravíme orga Michala a dostáváme závěrečný úkol. Před námi jsou voda, tři láhve od Vincentky a zadání sestávající z čínských znaků, které si pamatujeme z "pravítka" ze startovní obálky. Ani se nezamýšlíme a zkoušíme to namočit. Jen tak, pro sichr.

16. CílPak se už zamyslíme. Na pravítku je vyznačená nějaká geometrická posloupnost. Že bychom si oživili znalosti temperovaného ladění z iNuly? Na láhve s vodou se dá pískat. To bude ono. Provést to může být celkem opruz, takže to pojímáme raději jako substituci. Sibyla řekne "Pásli ovce Valaši", my to odkejvem, necháme to hrdinu okamžiku říct orgům a slavíme vítězství na druhé Paralaxe!

Necelou půl hodinu po nás dorazí i naši pronásledovatelé. Stejně jako my prolomí závěrečnou šifru prakticky okamžitě a snad maličko skleslí nám gratulují k vítězství. Však ho sami v druhé polovině hry měli nadosah. Neustále jsme je cítili za zády. A především díky nim byla letošní Paralaxa ještě silnější zážitek než ta první.

Pak jsme věrni tradici zašli na opožděný oběd, nechali se vyhlásit, dostali záložní trička, pohovořili s přáteli z ostatních týmů a nakonec už bez Yetiho a Síby vyrazili se Spícími Voly (skončili těsně pátí, taky jsou dobří) na večeři. Byl to mimořádně vydařený den. Děkuju svým skvělým spoluhráčům i soupeřům za zapamatováníhodnou hru!

… nechali se vyhlásit, dostali záložní trička, … (Vyfotil Michal)

Nakonec do cíle dorazilo více než třicet týmů, což je skvělé. Už z pohodlí domova jsem sledoval, jak se výsledkovou listinou prokousává tým KOHYHB, který jako poslední ve 22.59 dokončil hru bez totální nápovědy a poskočil na krásné osmé místo. Paralaxa 2012 podle mě opět nabídla spoustu zajímavých nápadů, hezkou městskou trasu a upevnila si svůj formát jednodušší, nenáročné denní hry, kterou může každý dojít a u které na špici na minutách opravdu záleží.

Největší dík tedy nemůže patřit nikomu jinému než orgům!

Těšíme se zase za rok.

Za 37,5 % potřetí sepsal

-- Dero [?]

Naše současná voltáž: 100 % (4 hry, 4 vítězství)