Po škole 2010 – Reportáž očima Přizdisráče

Dva Přizdisráči (já a Paču) doplnění Borcem v uvozovkách (Richardem) a matadorem šifrovacích her a členem mj. kanclu (Yeti) spojili své síly v podobě týmu s příhodným názvem Slepenec. Laskavému čtenáři musím ponejprve prozradit pár fakt o týmu Přizdisráčů, aby lépe chápal takřka kulturní šok, který z tohoto spojení vytanul:

· Přizdisráči chodí na šifrovačky zásadně nevybaveni. Pokud šifrovací pomůcky dostanou na startu, nejpozději na třetím stanovišti je ztratí. Pokud se vyskytne vybavený člen týmu, Přizdisráči ho i s batohem vyšlou na několik hodin pryč.

· Přizdisráči velmi neradi čtou mapu. Na přesunech dlouhých pár set metrů po rovince jsou schopni ujít kilometry a zdolat znatelné převýšení.

· Přizdisráči se vždy vyskytují na špatné straně řeky. K tomuto zjištění docházejí zásadně přesně mezi dvěma kilometr vzdálenými mosty.

· Přizdisráči zkoušejí různé nápady velmi rychle. Správné řešení jsou schopni bez mrknutí oka zahodit jako nesmyslné (aneb „HEYD? To je pitomost. Zkusme něco jinýho.“ na Tmou 9 při řešení krychle s tajenkou Heydukova rybník).

· Přizdisráči jsou schopni se deset minut dohadovat o optimálním rozvržení sil nad šifou vyžadující paralelní řešení. Nakonec volí řešení náhodné.

Nebudete tomu věřit, ale ne všechny týmy jsou takto dezorganizované! Už když Richard před hrou připravil přehledný soupis veškerého vybavení, významně jsme nad ním s Paču zvedali obočí. Vědět před hrou, kdo bude vybaven čím, je krajně nezvyklé.

O půl sedmé se scházíme na Poštovce a jdeme se rozvalit na trávě, dokud orgové nezapískají a nedovolí nám tím rozcupovat startovní obálku. Navrhujeme rituálně spálit papíry s rozpisem nápovědních agentů a koukáme do mapy. Yeti vytahuje fólii na psaní (WTF!) a zaznačujeme polohu stanovišť danou kartami. Chtělo by se nám luštit, ne běhat, ale nakonec se na orienťák vydáme a dokonale pohoříme. Většinu písmenek sice máme, ale se znaky napravo a nalevo nepracujeme jako s redundancí, nýbrž jako s dalšími písmeny (vždy dva malé se složí v jeden velký). Je nám totiž zcela jasné, že vyhaluzit tajenku danou jen středními písmeny je triviální, takže je třeba šifraře ponouknout k větší aktivitě. Chyba lávky! O hodinu a půl (a pro hlavního obíhače Richarda o pár desítek metrů převýšení) později se bijeme do hlavy a odcházíme na devátý a půltý kilometr trati.

Zadání datových struktur a algoritmů nás nestihne ničím zaskočit. Yeti kreslí krásný graf, na který si nechal málo místa, takže se nám hrany hezky kroutí a proplétají. :) Brzy nacházím kruciální pasáž o přítomnosti a nepřítomnosti Aničky, která původní několikaznakovou sekvenci hezky rozvine do očekávané šestnáctiznakové, hledání oblíbeného čísla v textu ignorujeme, páč reálně je rychlejší těch pár možností vyzkoušet, a Yeti z hlavy rotuje.

A tu se stane první zajímavá věc. Vytahujeme mapu a Brňák Yeti během pár desítek sekund určuje správný směr i trasu pochodu. Richard jedním pohledem kontroluje a my s Paču jen zíráme, co se to sakra děje! Kde je naše oblíbené mnohaminutové dohadování nad směrem postupu a optimální trasou? Kde je špatné určení světových stran? Učíme se.

Navíc u rybníku zjišťuju, že ho dobře znám z jednoho svého fotovýletu. Sedáme pod lampu a tři části luštíme téměř na koleni. Filipíny si přímo říkají o vyluštění, Nezvala naštěstí znám a kluci obratem řeší i druhou část. Paču s Yetim pak odbíhají ke Svatému Vavřinci a my s Richardem meditujeme nad poslední částí. Operujeme s čísly, Richard si všímá, že nejsou kurzívou, když vtom mě to trkne. Čteme zbytek tajenky a vyřážíme ulovit osamělou břízu.

Vůbec nám nevadí fakt, že ji někdo už ulovil, respektive setnul před námi. Vyzvedáváme dalších deset karet, tentokrát dobře promíchaných. Yeti už na popisování kartiček myslí notnou chvilku, takže tajenka padá v řádu minut. Zvedáme se a metodou krleš míříme k nejbližšímu železničnímu mostu, kde nacházíme stopy zvířat.

Paču naštěstí kouká do mapy přesně ve chvíli, kdy říkám, že by bylo moc pěkné, kdyby tady byla někde ulice Liščí, takže se nezdržíme a běžíme vstříc našemu katovi v podobě šifry s číslem šest. Tou dobou se pohybujeme kolem desátého místa a stále stahujeme náskok týmů před námi. O šestce z Binfa víme, že je zákysová, takže si malujeme, jak na ní všechny předběhneme.

Výlukový jízdní řád linek Podprahy nás zprvu velmi zabaví. Lomikarov a Socha Zikmunda opěšalého nám sice zůstávají záhadou, ale informací máme dost, abychom mohli začít luštit. A užijeme si to na maximum. Zkoušíme snad všechny šifrovací principy, držíme se však myšlenky na třetí rozměr. A hlavně nehaluzíme. Kdybychom haluzili, věřím, že po půl hodině spokojeně odcházíme. Nechápu, proč jsme nehaluzili! Přizdisráči vždy v nouzi haluzí! :)

Ale tohle je Slepenec. Yeti navrhuje vzít nápovědu. Po hodině a půl luštění se k tomu nápadu přikloníme všichni, takže běžíme na barrandovskou smyčku na nočku. Věřili byste, že vám může ujet tramvaj, na kterou přímo na zastávce čekáte více než dvacet minut? Nám se to stalo. Řidič nás prokazatelně viděl a rozhodl se ujet. Klejeme a čekáme půl hodiny na další. Pro nápovědu jedeme všichni, vědomi si netaktičnosti takového počítání – kolektivní selhání však zasluhuje kolektivní trest. Celkově na šifře ztrácíme zhruba tři hodiny, které nás stojí dojití a umístění na pomyslné bedně.

Nápověda samozřejmě pomáhá, ale do Slivence už jedeme spolu s dalšími týmy prvním ranním busem z Holyně. Čekáme obrovský propad v pořadí, který nenastává, jsme sedmnáctí. Na obrázek hledíme pár minut úplně zmatení, než Richard rozvíjí postřeh ohledně symetrií do finální podoby. Valíme ke kostelu sv. Jana Nepomuckého

U blikátka nastává všeobecná deprese. Držíme se myšlenky, že k řešení je třeba, aby fotoaparát zvládal natáčet video. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi zprvu tichý hlásek začíná do ucha řvát, že orgové Po školy jsou bytosti důsledné a vědí, že když napíšou do povinné výbavy „digitální fotoaparát“, může se vyskytnout leckdo, kdo vezme digitální zrcadlovku. Po půl hodině focení a skládání jednotlivých framů jsem si už celkem jist, že blikátko bliká víc než dvojnásobnou rychlostí všemi digikompakty podporované snímkovací frekvence (15 fps), takže šifru nelze jednoznačně řešit ani za pomoci videa. A (až) pak mě to trkne! Třikrát zašvenkuju, čteme řešení a vyrážíme k Branickému mostu.

Paču i já Malou Chuchli známe, neb se nám poštěstilo v ní nějaký ten čas bydlet, takže přesun netrvá ani o sekundu déle, než by musel. Přecházíme most až k Branickému nádraží a všichni koukáme do tramvajové šifry. Nakonec se rozhodneme kousek popojet, abychom si některé reálie ověřili na vlastní oči. Po dvou zastávkách vystupujeme a za pomoci mapy generujeme nulu v pravidle Z. Odjíždíme a doufáme, že na další šifře se vrátíme do první desítky.

Spolu s námi vystupují i poTrati, kteří však míří jinam, než bychom čekali. Yeti nachází zadání na průsvitném papíru. Zjišťujeme, že jsme jedenáctí, což nás ponoukne ke zrychlenému řešení. Kotvu interpretujeme jako pevný bod, kolem kterého se vše skládá, na myšlenku s parníčkem (mimochodem – super hint!) nepřipadneme. Ale oči nejsou blbec a prostě vidí, co pasuje k čemu, takže Richard s Paču čtou části řešení opět po pár minutách.

Na jedenáctce rychle určuji, kterak se podivný arabský text přeloží do češtiny, což pro nás ale na pár desítek minut znamená konečnou. Počítáme leccos, ale až jako poslední tu možnost nejlogičtější, totiž jednotlivé znaky. Vychází 144, čemuž se mi zprvu nechce ani věřit, ale Yeti moje počty potvrzuje.

A potom nastane druhý okamžik, u nějž zírám, jak dobrá příprava dokáže urychlit a zesnadnit řešení šifry. Richard lakonicky prohlašuje „Na to jsem připraven.“ a vytahuje očíslovanou tabulku 12x12, do které začně vypisovat jednotivé znaky. Užasně pohodlné a luxusní. Přizdisráči by v tuto chvíli vytáhli poslední kousek umorousaného papírku, mřížku si načrtli a při přepisování by vygenerovali nejméně sedm chyb. Takhle jsme za pět minut odcházeli.

U dalšího rybníku nás orgové hostí koláčky, čajem a třemi kopiemi šifry. Děkujeme, vše výborné! Vícestupnová šifra časově náročnější na dolušťování, Eratosthenovo síto nás pro generování dalších prvočísel napadá, ale seznam na Wikipedii je přeci jen rychlejší. Trochu nás tlačí čas, takže se spokojujeme se čtvrtou vyluštěnou urovní a chvátáme na Žampašskou pro další zadání.

Ve čtveci jsou známá písmenka a čísílka. Orientace karet je jednoznačná, co však jednoznačné není? Správně, barva. Grafika jak vyšitá. Patnáct minut a odchod. Západní konec Klánovy je pro nás však už v časovém limitu nedosažitelný. Dorážíme tam pět minut po dvanácté (ano, i kód jsme poslali, abychom tak demonstrovali své ďábelské tempo v závěru hry), za pět minut luštíme a ještě se přesouváme na patnáctu vzít si pár zadání na památku. Ani ta by neodolala déle než čtvrt hodiny. Nakonec jsme sedmí a spokojení. A v cíli se musí dojídat koláčky. A je tam kofola.

Víte co? Mně se to líbilo moc! Po Matrixu druhá šifrovací lahůdka tento rok.

Resumé:

+ Šifry
+ Organizace a servis (před, v průběhu i po hře)
+ Obzvláště geniální blikátko
+ Přiměřeně náročná trasa
+ Dramaturgie
+ Dobře kooperující tým (tož se trochu pochvalme!)

- Jsem zcela bez výhrad.

Jednotlivé šifry z mého pohledu (1 – 10, 10 je nejvíc):

	Název	Obtížnost	Nápaditost	Korektnost	Zábavnost
0	Předehra	3	6	10	5
1	Orienťák	2	2	6	4
2	Gamebook	6	6	10	7
3	Diskografie	7	6	9	7
4	Karty	7	7	8	6
5	Stopy	3	5	9	7
6	Náves	9	8	7	9
7	Krajinka	7	8	10	8
8	Blikátko	8	10	10	7
9	Tramvaj	6	5	8	6
10	Pauzák	6	9	10	8
11	Devagramah	8	7	10	7
12	Multišifra	6	8	10	7
13	QAK	5	6	9	5
14	Latex	6	8	10	8
15	Rotovaná	5	7	8	6
	Průměr	6	7	9	7

Za Slepenec sepsal
-- Dero