Po trati 2013

Subject: Po Trati 2013: Ááá Přizdisráči to stejně vyhrajou, hej, stejně vyhrajou...

Ahoj týme,

v tuto chvíli vás všechny jenom chci upomenout, že 16. března se v Praze koná Po Trati, na kterou se všichni již velice těšíte. Nezapomeňte na to a jakmile budou známy bližší informace o hře, zase vám s chutí napíšu.

Připomínám, že letos máme jeden až tři cíle:

1) Vyhrát to.
2) Pokud nevyjde 1, pak alespoň porazit JÁDRO.
3) Pokud nevyjdou 1 a 2, tak se umístit lépe než loni, kdy jsme byli pátí.

Sláva nám a nazdar. :)

Dero

Sebevědomí nám před hrou nechybělo. Náladu nám kazila jenom předpověď počasí, která na dobu konání akce slibovala teploty pohybující se někde kolem hranice absolutní nuly. Ale protože už nejsme absolutní nuly a naopak máme ambice stát se absolutními jedničkami, na hru jsme v inkriminovaný den D vyrazili se zásobou teplých svršků, spodků a alkoholu.

Ti drsnější z nás si ještě před hlavní akcí dne stihli odehrát konkurenční, leč jinak zcela obyčejnou hru Před tratí, která slibovala účastníky dobře naladit na Po trati. Do cíle této předehry nedošel nikdo, což naladilo především mě, protože jsem na poslední chvíli přijal nabídku pro orgy Obyčejné tuto eskapádu zorganizovat, takže jsem mohl místo pobíhání po Liboci špehovat v Restauraci u Džbánu obědvající orgy Po trati. Když jsem vešel, smáli se, pacholci jedni. Zařekl jsem se, že uvidíme, kdo se bude smát naposled!

Vědomi si toho, že naši arcisokové (viz bod 2 mailu) sestavili kvalitní družstvo sestávající ze dvou hráčů TOP 2 účastníků šifrovacích her, vítěze letošního Sendviče, nezlomného dentisty a krutého Ríši schopného sarkasmem rozleptat i ocelový trezor, natož některé méně odolné soupeře, věděli jsme, že splnění plánu nebude procházkou růžovým sadem. A nebylo.

Zima byla. Přeskočím do přítomného času. Sluníčko se to sice snaží ze všech sil maskovat, ale je nasnadě, že v noci a zejména nad ránem se budou týmům chladem svírat půlky. Zatím největší kosu jsme s Víťou klepali blahé paměti na TMOU 8 v desetistupňovém mrazu. Letošní Po trati se tomuto extrému měla minimálně přiblížit. Ale dost tlachání.

0. StartJsme na startu. I přes pandemii rýmičky, která ze hry vyřadila mnohé elitní hráče i týmy (odpočívej v pokoji, Černý racku, odpočívej v obývacím pokoji, Majku Švagerko), se startovní pole hemží známými firmami brousícími si zuby na nejvyšší posty i pocty. Firmy zdravíme, startovní obálku přebíráme a hapticky zkoumáme, co by tak mohlo být jejím obsahem. Poměrně nenápaditě usuzujeme, že těžký předmět ve tvaru pivní lahve bude lahvovým pivem, čímž svou zvědavost ukojíme. Na fantazii budeme muset zřejmě ještě trochu přidat.

Václaf ještě prohodí pár slov o nefunkčním systému QR kódů, na jehož zprovoznění se pracuje, a krátce nato odstartuje hru. Skenuju QR kód, adresa nefunguje. Nekecal! Prý budeme na burze měnit piva kus za kus. To zní dostatečně jednoduše. Obkreslujeme kus obrázku na zadní etiketě a Tom vyráží lahváč vyměnit za jiný. Obkreslujeme obrázek dalšího lahváče. Postupně bratrská dvojice Tauerů zjistí, že celý obrázek je skutečnosti infografikou nabádající ke sloupnutí etikety. Činíme tak, odhalujeme heslo SNĚŽNICE, hlásíme orgovi, dostáváme papírek s umístěním prvního stanoviště, balíme, mizíme.

Odcházíme na blízkou zastávku autobusu. Jsme buď první, nebo jdeme blbě. Autobus má jet za minutu. Po třech minutách se už ošíváme a když na poslední chvilku opožděný spoj stihnou spolu s námi Vepři ve při a Pomocný horizontální racek netřeba (což je blend Černého racka, Pomocné školy, Horizontálního prasorožce a kdovíčeho dalšího, dále jen Racek), jsme poněkud skleslí.

1. YorkšírovéSprint od cílové stanice ke stanovišti sice zvládáme nejrychleji, přesto nás systém registruje až na druhém místě. Unikátní šance zopakovat loňský bleskový start i na papíře propásnuta. Šifra je z kategorie sekundových, takže se v tunýlku otočíme na podpatku a míříme k Jívinám.

Spolu s námi se na cestu vydává několik dalších týmů. Spolu kráčíme rušnou silnicí, spolu onu krásnou trasu proklínáme, spolu si z dlouhé chvíle popojedeme autobusem z Dlouhé míle a hezky soudružsky si to šineme skoro až ke stanovišti. Těsně před ním se sice rozdělíme na suchary (Vepři), kteří k hrázi přicházejí ze severu delší, leč zpevněnou cestou, a objevitele (Racci, Přizdisráči), kteří razí vzdušnou čarou skrz koryto potoka. Objevitelé po zásluze vyzvedávají šifru půl minuty před suchary a my se ujímáme poprvé oficiálně vedení, byť jsme Rackům první místo vyfoukli podobným způsobem jako neznámí dobrodinci nám na jedničce.

2. PouZdejší šifra je z kategorie minutových, takže si sedneme. Když se dohodneme, že chceme vyznačovat všechna slova začínající prefixem po- nebo -u, padne ten slavnostní úkol provést to na mě, což má za následek odhalení mé naprosté neschopnosti operovat s jakýmkoli psacím náčiním, když mě někdo pozorně sleduje. Je to něco jako syndrom stydlivého měchýře, jenom mnohem trapnější. Když se mi i přes tuto indispozici povede zvýrazňovačem do šifry něco načmárat, můžeme konečně odejít na Bílou horu. Ano, na tu Bílou horu.

3. SósekProcházka to byla hezká. Je jasné, že ani na této hře na přesunech nikoho neporazíme, takže se začínáme modlit za trochu těžší úlohy. Bělohorský text tuto podmínku splňuje. Šifra sice v sobě obsahuje dostatek nápověd, jak ji řešit, přesto dobrou čtvrthodinku trvá, než dohledáme všechny skryté názvy ulic a než se mi povede ostatní přesvědčit, že pokud jsou principem digitální číslice (o čemž jsem přesvědčený) a pokud odstavce jedna a dva obsahují pět, respektive tři ulice (dtto), pak musí řešením být místo označené 274, protože jiné na digitálkách z daného počtu segmentů složit nejde. Zatímco se tiše vztekám, Víťa ověří správnost řešení autorsky a vyrážíme.

4. TočenáNa přesunu si opět nepolepšíme a autobus taky zrovna nejede, takže si další kilometr a půl odšlapeme hezky po svých. U stanoviště vidíme Racka, nevidíme Seš-Löst, která je ale taky před námi, a vyzvedáváme písmenkovou šifru. Moment, něco podobného jsme viděli už loni! Zatímco lovím v batohu minerálku, Tom s Danou už rolují a začínají číst. Když Víťa o minutu později vítězoslavně prohlásí, že už ví, jak na to, je hrozně smutný, že už je úloha vyřešená. Nejdéle nám tu trvá najít ulici Vstavačovu, protože ji v tabletu hledám bez úvodního V.

5. Houm(le)sPřesun podél trati dokresluje atmosféru hry, ale zase nám připadá trochu dlouhý. Kdyby se dalo smysluplně využít hromadné dopravy, neřekneme ani půl slova, ale tahle vyloženě divná trasa nás trochu provokuje. Škoda, že nás neprovokovala ještě o trochu víc, byli bychom si možná něčeho všimli, ale to předbíhám. Pátá šifra, okna. Vyzvedáváme těsně za vedoucím Rackem. Braille nás posílá o 360 metrů do kšá. Jdeme tam, hodíme řeč s výborným bezďáčem, darujeme mu dvoukorunu, Paču odborně zhodnotí buket i chuť krabicové Hradní svíce a mimo jiné obdržíme i druhou polovinu šifry.

Jdeme tam, hodíme řeč s výborným bezďáčem…

Máme okýnka. Teď jsme dostali domečky. Tom neřeší žádné složitosti a obě zadání přes sebe přeloží. Ujasníme si, že to je binárka (Dana: "Binárku nesnáším, snad už nic podobnýho nebude."), takže ji na druhý až třetí pokus, kdy si uděláme trochu jasněji v souslednosti architektonických stylů, dokážeme i vyřešit. Míříme do středověké Řepory.

Řepora je daleko a kromě toho na druhé straně Rozvadovské spojky, kterou by si nedovolil přebíhat snad ani splašený jelen na tripu (což je ekvivalent účastníka šifrovací hry v zápalu boje), takže volíme přesun autobusný. Na zastávce doháníme Racky, kteří na nás hodí otrávený pohled, a hážeme otrávené pohledy na JÁDRO a Pralinky, které dohánějí pro změnu nás. Cestou na Stodůlky si příjemně popovídáme, pohecujeme se, dobijeme konkurenční baterky, naostříme mozky (opravdu jsme toho tolik za těch několik málo stanic stihli!) a pak zamíříme metaforicky opět ruku v ruce k šestému stanovišti hry.

6. ŽirafičíSkanzen jsem už v minulosti navštívil, ale tehdy v něm rozhodně neservírovali bagety, jednohubky a další pochoutky výměnou za kousky papíru. Poučeni z mnoha jiných šifrovaček jsme šifry před sežráním poctivě vyluštili a získali tím indicie HEJTMAN, PANELAK, ZAJÍC+ŽIRAFA, BOX a SVÍCE. Po pár zmatcích, jejichž jsem hrdým autorem, se odhodláváme zadat heslo (žirafičí) KRABICE. Ale ejhle, systém na něco takového zjevně není připraven. Panikaříme a alarmujeme přítomné orgy, kteří panikaří a alarmují orgy nepřítomné. Během pěti minut se vše vyřeší a umístění dalšího stanoviště nám vydává strážný org analogově.

7. Slepá kolejSpolu s JÁDREM se vydáváme na strastiplnou a místo offroadovou cestu k řeporyjskému nádraží. Taky zapadlo sluníčko, takže začíná povážlivě přituhovat. Ale sedmou šifru pod letadlem nacházíme a zatímco opět vymýšlím zbytečné složitosti, Tom s Paču už začínají číst braille. Než se doobléknu, už mají tajenku. Jdeme na Švejcarovo náměstí. JÁDRO s námi.

Přesun je to opět poněkud nelidský, takže se poohlížíme po možné autobusové dopravě. Protože je polovina Řeporyj rozkopaná, zastávky jsou různě popřesouvané, což nás zmate jenom na chvilku. Zadávám úlohu do tabletu, který nás navede na Řeporyjské náměstí, odkud za pět minut odjíždí autobus skoro až k šifře. Trochu nás mate, že JÁDRO šlo jinam. Ba dokonce na opačnou světovou stranu. Chvilku o tom mudrujeme, načež to uzavřeme sborovým dobře jim tak. Autobus přijíždí a samozřejmě - na poslední chvilku ho dobíhají pralinky Síba a Ondra. Mají moc dobrou náladu, když nás vidí.

8. ČtenářskáMilá náhoda - zrovna na Švejcarově náměstí někdo do popelnice vyhodil knížky s logem hry. Co knížka, to cimélie. Tom zkušeně vybírá jednu z nejtlustších a já odbíhám uhájit výhodné místo pod nejbližší lampou veřejného osvětlení. Stejné místo si už však vyhlédlo i JÁDRO. Ve stylu Resident Evil mě s mučivou pomalostí začínají obkličovat a už už cení zuby... ona ta vedlejší lampa taky není k zahození, že.

Že jsou v knize vytržené stránky, toho si všímáme hned. Víťa je sepíše a ačkoli hystericky prosazuju, abychom si zamodulili šestadvacítkou nebo aspoň dvaapadesátkou, tým jakoby v šifře pořád ještě něco hledal. Když Tom konečně na čtrnácté stránce najde sudé-liché, konečně Dana přizná, že má modulicí tabulku a můžeme tedy šifru vyřešit. Vychází nám něco jako Bronzová hrb ZŠ. Divná tajenka, ale však na místě už pochopíme, o co mohlo jít. JÁDRO už je v čudu. Ach jo.

9. PekmenNa místě nechápeme, co má hrb společného s místní základní školou. Zatímco se procházím po celé Bronzové, tým přelušťuje a vychází mu Bronzová nádrž hráz S. To dává lepší smysl. Jak jsme mohli v prvém sledu přehlédnou slovo nádrž nám zůstává záhadou. Vyzvedáváme Pac-mana. Systém hlásí, že jsme tu první! Cože? Kam to JÁDRO šlo? Co se stalo s Rackem? Kam zmizely Pralinky?

Ztrátu konkurence ale opláčeme jindy. Pac-man by rád sežral hromadu věcí v mřížce. Ale v jakém pořadí? Všímáme si turecké šavle, která vede na směry (levá), ale ideu potvrzují už jenom pravicový volný trh a levičácké třešně. Když Paču překřtí satelit na DRUžici a trepku na PRVoka, začne šifra konečně dávat smysl. Nejdéle odolává DESka a OSMan. Na Vidouli S. Bezva, to je zase zatraceně daleko. Můžeme se naštěstí popovézt metrem, takže se svezeme na Nové Butovice.

V metru mi zkolabuje tablet a nechce se nechat nastartovat ani přes kabely z externí baterky. Propadám hlubokému zármutku. Celej svět je na hovno. Další šifra bude určitě taky na hovno. Když se blížíme k šifrovaté loučce na Vidouli, orgové nás žádají o sečkání, že ještě nemají stanoviště připravené. Tak takhle se cítí Prahory? Využíváme pauzy, abychom se převlékli, nakrmili, napojili, ulevili zásobám whisky a rumu a v případě Dany odlovili blízkou keš.

10. Zasraná ČRPo sedmi minutách jsme vpuštěni do herního prostoru mezi psí šrapnely. Pobavíme orgy příhodným názvem týmu a odhalujeme tvar České republiky. Brzy poznáváme, že ta půlkilová dinosauří lejna jsou Praha, Brno a další větší města. Pod bobky se občas vyskytují čísla, která se navíc tak nějak zvláštně shlukují. Snažíme se spočítat, kolik kterých čísel je, protože nám to připadá podstatné. Moc se to nedaří a navíc tím ztrácíme dost času, takže nás dohání druhé JÁDRO. Po pár povinných vtípcích na téma "jémine, co jste to tady provedli, vždyť to není u zdi" a ochutnání konkurenčního likéru dáme hlavy dohromady a Dana vystřelí, že by se mohly použít SPZky. Moc se mi to nelíbí, protože se nezdá, že by se čísla shlukovala podle krajů, ale když vyjde PUCHMAJEZ, sklapnu.

Brzy poznáváme, že ta půlkilová dinosauří lejna jsou…

10,5. MetraNa Puchmajerově za svodidly nacházíme loňskou šifru. Pohled do mapy odhalí, že jsme blízko Farkáně, kam šifra odkazuje. Nehodláme nad tím moc špekulovat, takže sedáme na autobus k Waltrovce, na který nám skoro navazuje (on tedy navazuje úplně, ale řidiči se zřejmě chtělo odjet o pár minut dřív) autobus na Farkáň. Protože je teprve něco po deváté, počkáme deset minut na další a šetříme síly.

11. Metra!Na Farkáně vyzvedáváme velkou plachtu s mapovou šifrou. Je poměrně jasné, že loňská šifra nebyla zařazena náhodně, takže okamžitě poznáváme stanice metra. Konkrétně dvě stanice metra. Mírák a Hlavák. A ten ještě s určitou měrou pochybností. Přestože máme tablet, na kterém je okolí vidět dost hezky a podrobně, přiřazování nám trvá skoro tři čtvrté hodiny. Potom opravujeme chyby a čteme podle tras metra něco jako INSAPCAN. O žádném Insapcanu v okolí nevíme, takže následuje druhé kolo ověřování toho, o čem jsme si myseli, že víme. Ještě to trvá, než se odhodláme text číst tak, jak jde po sobě na papíře a vylámeme z toho Šárčinu ulici. Tady jsme nějaký čas ztratili.

Přestože máme tablet, na kterém je okolí vidět…

12. GionoNa známém kruháči vyzvedáváme stromy. Přečteme si v bináru něco o posledním společném suku, čímž odstartuje náš vnitrotýmový závod v generování nápadů, co by to tak mohlo znamenat. Stromy známe dva, binární a morseovkový. S Tomem prozkoumáváme čistě binární cestu, kdežto Dana coby zavilý odpůrce binárky cpe po prvním kroku do šifry morseovku. A cpe správně, protože jí vychází AJLAJKDALEJÍ. Aleje se nám líbí, tak naléháme, aby nám vysvětlila ono aj lajk, které se nám tolik nelajkuje. Po opravě drobné chybičky vychází ULICEKDALEJÍ, zajásáme, odcházíme.

13. NokiáckáMíříme k Semmeringu. Přesun sice zase trochu delší, zato pěkný a vzhledem ke zvýšené koncentraci železničních tratí i tematický. Spekulujeme, zda za sebou netvoříme korálek, tedy nulu. Ale nezdá se, ještě na metrech nám bylo v patách několik týmů. Další šifra je jasný semafor. Kreslím si trasu od vchodu k východu, ale nevím si rady se situací, kdy se had zakousne sám do sebe. Musíme počkat na Víťu, který naučí hada navazovat a generovat tajenku. Tajenka nás posílá k šípku, a tak tedy jdeme.

14. ZaměřovačDalší stanoviště je na Barrandově, kousíček od domu, odkud jsme se před měsícem s Paču přestěhovali. Cestou poslední denní tramvají na konečnou nás tedy jímá nostalgie. Něco zřejmě jímá i Danu, která si v tramvaji zapomene čepici a musí se vracet, pročež se půlíme a šifru vyzvedáváme my, ex-domorodci. Cestou na stanoviště mi pukne puchýř na noze, takže po zbytek hry šmajdám a nadávám jak retardovaný tuleň s Tourettovým syndromem.

Když polovina z nás dojde a druhá polovina dopajdá k místě srazu pod sochou surrealistického racka (sic!) či větroně u místní základní školy, podívá se většina týmu na šifru. Já jsem plně zaujat zkoumáním vlastní nohy, takže připadne Paču, aby si všimla osudového Pol-, které spustí lavinu čtení mezitajenek. Víťa ještě navrhne, že bychom místo přičítání slova poloměr mohli přičítat skutečně poloměr, a je to. Jako nůž máslem. Sice to trošku trvá, ale to je mechanická práce, kterou budou muset dělat všechny týmy. Míříme do Malé Chuchle. Tam jsme s Paču taky bydleli. Začínáme podezřívat orgy, že nám staví trasu na míru.

15. Vypíčená 2.0Patnáctá šifra se podezřele podobá patnácté šifře loňské. Šifře vypičené, na které jsme skončili. Taky se zdá, že si pro velký úspěch počtvrté procvičíme binárku. Abeceda se v ní prý děravě půlí. To je zajímavá informace. Kdybychom jenom věděli, jak ji interpretovat. Zkoušíme půlit abecedu na písmenka s dírou a bez díry, na lichá a sudá, bez úspěchu. Protože jsem se však na letošní Po trati připravoval opravdu svědomitě, upomínám se, že v loňské vypičené šifře byla v textu na švu slov nápověda. A tak hledám. Nacházím "klá ves" a jásám. Zmiňuju se o klávesnici a písařka Dana prakticky okamžitě hlásí, že všechna slova se na klávesnici píšou jenom jednou rukou. Tak to bychom měli. Nádraží Braník! Cíl?

Přesun ty rozbitější z nás už trochu bolí. Most inteligence je téměř nekonečný. Krok za krokem se blížíme ke stanovišti, o kterém se domníváme, že by mohlo být posledním. Vpadneme o půl třetí ráno na branické nádraží a--- nikde nikdo. Projdeme se po peróně, nahlédneme do oken stanice. Všude tma a ticho. Paču mi půjčuje mobil, volám orgům. Zřejmě jsme je trochu zaskočili, prý už nám běží v ústrety. To se nám ulevilo!

16. V baseDostáváme zadání cílového úkolu. Zdá se, že letos to nebude podobná formalita jako loni, kdy se měl nadýchat určitý počet promile do alkotesteru. Letos se bude něco luštit. Dostáváme papír se třemi šifřičkami a úkol najít mezi 81 pivy právě jedno naplněné. Chm! Zkoušíme středové souřadnice E5. Samozřejmě to nevyjde, takže si jdeme zaluštit. Brzy máme hesla STANOVISTE a SPOJNICE. Ale pořád nám chybí nejméně jedno další. Spíše dvě, protože šifřičky jsou číslované od dvojky. Máme zatmění myslí. Snažíme se na spojnici dvou vyhaluzených stanovišť najít nějaké souřadnice. Děláme různé hloupé věci, což musí přihlížejícího orga Václafa přímo ničit. Mimo jiné nesprávně tipujeme, díky čemuž se dovídáme, kde je "samá voda" a kde "přihořívá".

… a úkol najít mezi 81 pivy právě jedno naplněné.

17. Nasrat!Uplyne celá hodina, než pomalá relátka v našich mozcích sepnou, my vytáhneme mapu a zaznačíme si dosavadní trasu. Ta zjevně něco kreslí. Není úplně jasné co, ale na dva pokusy tu E2 umlátíme. Víťa se vítězoslavně napije piva, odhalíme kód na dně lahve a tím okamžikem počínaje se stáváme vítězi šifrovací hry Po trati 2013!

… se stáváme vítězi šifrovací hry Po trati 2013!

Naše řešení cílového úkolu.

Slavíme už doma, zatímco všechny ostatní týmy jsou ještě na trase. Nový pocit. :)

Vyhráli jsme čepice, rukavice a dokonalý dort!

Jaká byla hra? Celkem drsná. Zpočátku hnusné přesuny po rušných silnicích jsme vzali na milost v cíli, kde se ukázalo, že nešlo o samoúčel. Dále se pět pětin našeho týmu přimlouvá buď za kratší trasu, nebo trochu lepší využitelnost MHD v průběhu hry. Koukat stanoviště co stanoviště na GPSku ukazující 1,5 km vzdušnou čarou k dalšímu stanovišti je celkem normální na terénní hře, ve městě, kde člověk většinu času chodí po tvrdém povrchu, nejde o příliš příjemný zážitek.

Šifry se nám líbily o poznání víc než trasa. Většinu hry jsme si nebyli jistí, jestli jsou úlohy jednodušší než loni, nebo prostě máme formu. Zpětně si myslím, že šifry byly dotaženější. Zejména jsme ocenili: rychlý start, ruličku z písmenek, skvělého bezďáka, skanzenovou mezihru, knihu, hovna (šifra teda slabší, ale provedení na jedničku), dvojí stromy, ukecané polygony a klávesnici. Ale i ostatní šifry byly hezky provedené, luštitelné a dotažené.

Jedinou dílčí výhradu bychom tak měli k cílovému stanovišti. Uvažte, že hráči musí vyluštit patnáct úloh, aby se do cíle dostali. Bez výjimek, bez nápověd. Není tedy lepší mít cílový úkol, který je jiné než šifrovací povahy? Loňský závěrečný úkol nadýchat určitý počet promile mi přijde nesmírně elegantní oproti letošku. V kontextu celé hry jde ale o drobnost. Za nás říkám, že letošní Po trati tu loňskou překonala. A jsme vám, orgové, za skvěle připravenou hru nesmírně vděční!

Za Přizdisráče po delší době sepsal

-- Dero [?]