- Pája, dáš mi rožok?
- Ne.
- Kúpim!
- Ne!

(Hladový Rasťo a nesmlouvavá
Pája na třináctém stanovišti)

Sešlost 2011

Před hrouCoby baseballový fanoušek jsem nemohl na Sešlost konající se na Třebíčsku vyrazit s nikým jiným než JÁDREM. Zaonačil jsem to tak, aby to vypadalo, že mne do týmu sami pozvali a ještě na tom vydělají, protože jim napíšu reportáž ze hry, ve které všechny hrozně vychválím a zmíním se o všech těch úžasných rysech JÁDRA, které jim všechni ostatní týmy závidí. Tož uvidíme!

Čekal mne krok do neznáma. S Krutou Papájkou jsme sice měli měsíc před hrou naplánováno zdolání Šichty, ale rozhodl jsem se raději nudit doma a pomoci tak našemu týmu k vítězství, což se paradoxně také podařilo. Kruté Dejwa a Ricca znám spíše jen coby organizátory jisté drůbeží hry a se Zuzou nás dosud silně pojil pouze námi hlasitě propagovaný termín „dešifrátor“ místo sémanticky abysmálního „šifrovače“ či „šifráka“. Prostě nový svět. Můj soukromý Hiawatha.

Těšil jsem se moc. Kdo by se netěšil do týmu, který je dle ŽELMOST (Žebříček Elitních Luštitelů Mistra Ó Síba Tau) třetí na světě mezi hráči českých šifrovacích her? Trochu znejistím, když Dejw první noc na Bezvíčku obratem vyluští dvě šifry, se kterými já nedokážu hnout následující dva týdny, ale uklidňuji se tím, že v JÁDRU jsem díky své grafomanii, ne abych snad něco vymýšlel. Navíc Ricca před hrou nahradí Rasťo z voy-a-geru, takže nebudu vetřelcem sám.

Poté, co jsem se zúčastnil středečního brífinku před hrou, mohu s klidným svědomím prohlásit, že klíčem k jadernému úspěchu je chladná soustředěnost, zevrubně připravená herní strategie a dokonalá znalost slabých a silných stránek konkurenčních týmů. Více jsem nevypozoroval, protože pak sklípek zavřeli. Inu, stmelili jsme se.

SobotaSobota, den hry. Po rychlém ranním kofopivku s Dopijáky se už zase tmelíme. Tentokrát ve větších počtech v autobusu, který jen velmi nedostatečně supluje rychlík mezi Brnem a Náměští nad Oslavou. Rasťo navzdory zvěstem, které se nesly z jeho domovského týmu, dorazil na nádraží téměř včas, takže cestuje s námi. Vše v nejlepším pořádku. V Náměšti nabíráme Zuzu a jsme komplet. Někdy zhruba v této době Rasťo prve zmiňuje, že nemá žádné jídlo a potřebuje v Třebíči nakoupit.

Po příjezdu do Třebíče plánujeme rychlý oběd, což se neobejde bez komplikací. V první hospodě nacházíme Síbu, ale ztrácíme část týmu. V druhé hospodě nacházíme ztracenou část týmu, ale tam pro změnu nevaří. Yeti začíná vypadat opravdu hladově, takže zapadneme do třetí a poslední hospody, konkrétně do restaurace Grand hotelu****. Konejšíme Yetiho řízkem. Rasťo zmiňuje, že si po obědě opravdu musí nakoupit.

A protože Pája najde v lososím steaku všech osm tisíc nastražených kostí a já přežiju pokus o smrtelnou otravu rozmarýnem, můžeme vyrazit na start. Naši jednotku vede Zuza a vede ji dobře. Křivolakými uličkami židovské čtvrti šplháme neomylně na start, kde už bivakuje nemalé množství týmů a Dejw. S obálkou. Což nám řekne až poté, kdy se ji od orgů pokusíme vyzvednout. Fiškus.

Odcházím pozdravit své Přizdisráče, kteří mi přátelsky připomenou, že jsem zrádce, a nabídnou výborný čokomuffin Tomovy výroby. JÁDRO mi srdnatě pomáhá s jeho konzumací. Rasťo lamentuje, že si nestihl nikde nakoupit, odbíhá do města, ovšem po pár krocích ho zastavuje úpěnlivé volání „Start! Start!“ kolem probíhajících orgů. Asi se jim rozbil kilofon.

0. StartOtevíráme startovní obálku a kromě nezajímavých úvodních informací a dosud nezajímavých šifřiček objevujeme i polozajímavou reflexní fólii a zajímavé informace týkající se první, totiž nulté šifry. Tři stanoviště s totožným obsahem a desetipísmenný zašifrovaný text. Jdeme na to!

Na stanovištích jsou budíky. Spousta budíků. Jdeme to očíhnout a nejrychleji se orientuje Dejw, když nachází braille kódovaný budíky, které nejdou. Pak spolu s Pájou trénujeme semafor a objevujeme další heslo a krátce nato Pája samotná i grafického Rusa. Dožaduje se pochvaly, kterou jí v maximální možné míře neprodleně poskytuji. Máme tři hesla a zaměřujeme se na myšlenku, že hledáme heslo jedno, které z těchto indicií má nějak vyplývat.

… budíky. Spousta budíků.

To se nedaří. Zato si uděláme radost a najdeme ještě očekávanou morseovku v barvách budíků. Hesla RUS, DOBROVOLNICE, OPERACE a KOST nám evokují spoustu věcí, mezi nimiž chybí správné řešení. Až poté, co orgové konečně zprovozní kilofon takovým způsobem, že je možné jej začít nazývat megafonem, a nabídnou nám mřížku v podobě šestadvaceti čtverečků, konečně chápeme, o co tady běží. Dokazuju matematikovi Dejwovi, že neumím do pěti počítat, ale on se nenechá zmást a brzy čte Řípov, kaple.

Po cestě každému, kdo je ochoten poslouchat, nutím svůj názor na nedotaženost startovní šifry, Zuza a Dejw Krumlovi si projdou prvním kolem sourozeneckého boje o mapu, Rasťo si nenakoupí a Páju ztrácím po pár minutách z dohledu, protože se bláhově snažím držet tempo s cílevědomou Zuzou, takže nevím, jestli náhodou také nedělala něco výrazně zaznamenáníhodného.

1. Stoh & spotI přes to, že se nám spolu se skupinkou dalších asi dvaceti hráčů podaří zabloudit na značené cestě, aniž by si toho kdokoli všiml dřív, než bude příliš pozdě, dorážíme brzy do Řípova. U kaple vyzvedáváme podivnou křížovku na ehm-ehmtém místě. Metáme nápady. Rasťo nebo někdo Rasťovi velmi podobný si všímá, že doplňovaná slova používají jen písmena ze slova Sešlost. Zuza si ne zcela nesprávně tipne, že půjde o dva řádky textu braillem.

S Pájou se zabýváme tím, že nápady schvalujeme a tu a tam pomůžeme doplnit slovo. Dejw pak použitá písmena aplikuje na mřížku a po sérii malých upřesnění začíná braille dávat smysl. Dekódujeme. Boží muka kilometr odsud. Prima, tohle bylo na stojáka. Mizíme a necháváme za sebou týmy takových zvučných jmen, jako jsou MH Tykadla a Přizdisráči.

2. GalerieU božích muk si dáváme zákusek v podobě desertní šifry. Když závoj na stanoviště doráží, má předvoj už pojmenovanou třetinu obrazů. Neomylně poznávám Mozartovy koule, načež hned přemýšlím, co to o mně vlastně vypovídá, takže se zapomenu a nechám zbytek týmu pojmenovat ostatní laskominy vyjma tý plakátový buchty nahoře.

Ale když Dejw vymyslí, jak se tajenka bude řadit, a mě napadne souvislost mezi příjmením autora a názvem zákusku, už nás nenapadá, co víc dělat, než to vyluštit a jít zase dál. A tak to uděláme. Zatím JÁDRO proplouvá hrou jako cirkulárka máslovým řezem. A ti moji Přizdi tu ještě nejsou, zato Tykadla na nás tři minutky nahnala. Tak je aspoň při přesunu přespurtujeme. Blížíme se na dohled top ten.

3. DiagonálaKde stodola – tam mlýn. Autentické staročeské přísloví se zase jednou nemýlilo, takže stanoviště bezpečně nalézáme. A protože je u mlýna i hospoda, odběhne Rasťo alespoň na bazální nákup. Zuza preventivně odběhne pro terénní nápovědu. Dejw odběhne do světa čísel, a tak se zaobíráme černou diagonálou a symetrií obsahu nad a pod ní. Shodeme se, že je důsledkem nějaké operace mezi dvěma totožnými prvky.

… zaobíráme černou diagonálou.

Dostávám jednoduchý nápad, že šifra je mapou rozdílů písmen řešení. Když se mi to konečně podaří několikerým opisem vysvětlit, Dejw začne vymýšlet, jak to co nejefektivněji vyřešit. Vedle mě sedící Pája je ovšem praktik a už má rozluštěno. Pobaví mě, když vepíše první písmeno tajenky, totiž písmeno A na třetí pozici, a prohlásí „Super, je to ono! To bude STARÁ něco!“ Takový nepodložený entusiasmus mi imponuje, takže se přikláním na její stranu a už trochu systematičtěji za pomoci rozdílu Z – A = Z definujeme nulový řádek, na kterém čteme řešení.

Odvoláváme Zuzu z lovu terénní nápovědy a vykračujeme si kolem standardizovaného vysočanského pole vstříc dalšímu dobrodružství. Kraj je ospalý, pouze tu a tam se pohne stéblo trávy či nás předběhne opožděný vepř. Ve vesnici za pomoci místních nacházíme kostel a po chvilce upřesňování světové strany si uvědomíme, že šifra zřejmě nemá být u kostela, ale někde… při zdi kolem.

4. PLudištěŠifra obsahuje takové velmi běžné bludiště, které je zajímavé nanejvýš tak vepsanými písmeny. Po bližším prozkoumání konstatujeme, že ta písmena v bludišti jsou přesně tři různá, totiž W, K a G. Po ještě bližší analýze nám neunikne, že právě tato písmena se skládají ze tří znaků morseovky a obsahují právě jednu tečku.

V hlavě se mi spojí dva drátky, vzpomenu si na Víťu a nadhazuju, jestli by to tím pádem nemohl být polský kříž. Zbytek JÁDRA jen tak pokýve hlavou, Rasťo mi poví, že som to asi práve vyriešil, a já z toho všeho mám velkou radost. Trochu ovadnu, když se nám pak ještě dobrých deset minut nedaří rychle spočítat vzdálenost jednotlivých písmen od vchodu bludiště, ale přesto – krasojízda pokračuje!

Při přesunu na další stanoviště míjíme dosud vedoucí ROFLCOPTER!, což je pro mě a Páju signál ke zvolnění tempa a hraní intelektuálně náročných her, abychom se udrželi v dobré lušticí kondici. Coby zadní hlídku nás kousek od cílového rybníka dohánějí draví a už dříve zmínění roflíci, takže rychle vyhrávám ve slovním fotbalu a natahujeme krok.

5. TacháčePředvoj hlásí, že vůkol jest pouze Bazingu vidět, a brzy též nachází šifru. Usazujeme se do mraveniště, kdežto se nám neluští nejlépe, takže se přesouváme jinam. Pouze Rasťovi se tam líbilo a proto si bere mravence s sebou. Koukáme na šifru, která orgům prý evokuje koláče, nám spíše tachoměry či otáčkoměry. Ptát se po smyslu divných čísel kohokoli jiného než ajťáka by bylo plýtvání energií, takže týmu raději prozrazuji, že jsou to vždy součty sedmé a n-té mocniny čísla 2, kde n je menší sedmi. Možná kdybych to řekl takhle, mohli jsme zase za pět minut odcházet. Ale to já ne!

Shodujeme se, že bychom rádi ze šifry vytloukli semafor. A také že vytlučeme. A na kolik způsobů! Každý z nás si vymyslel alespoň dva smysluplné. Náš favorit dává tajenku ZLUKLA..., což je cesta, která se i přes zjevnou nesmyslnost takového řešení, špatně opouští. Pozoruji, že JÁDRO je, když tedy nepočítáme Zuzu, překvapivě inertní vůču faktu, že kolem přicházejí a zase odcházejí týmy, na které jsme si pracně nahnali náskok na předchozích stanovištích.

Chtělo by se nám dostat tajenku Hvězdoňovice, neboť písmena HV... z několika našich interpretací opakovaně vypadnou, ale nedaří se, nedaří. Představuji týmu jim dosud neznámý termín rozvor, kterému se zprve zcela nepochopitelně vysmívají, rychle jej však přijmou za svůj. Pája při pohledu na písmenko, z nějž se později vyklube „O“, hlásí, že má malý rozvor, což přijde pro změnu vtipné zase jenom mně. Dejw konstruuje tabulku rozvorů jednotlivých znaků semaforu a ověřuje, že šifra má strukturu odpovídající tajence „Hvězdoňovice, žst.“. Rasťo zapojuje aritmetiku. Zuza je netrpělivá a vydává se na procházku.

Snažíme se aplikovat reversní inženýrství, ale kolem správného nápadu se motáme jako vosy kolem kofoly. Nejblíže, téměř na dostřel řešení, se asi vyskytne Rasťo, který správně poznamenává, že by se rád zaobíral nějakou aritmetickou interpretací šifry. Ale bohužel je příliš důsledný a chtěl by z celé rovnice vypustit semafor. Po nějaké době nás kroužení přestává bavit a přesunujeme se blíže k Hvězdoňovicím, o nichž jsme přesvědčení, že jsou správnou tajenkou. Pohyb naštěstí nese své plody, takže se po deseti minutách plácám do čela a vysvětluju, jak se to vlastně s tou předtištěnou ručičkou má. Škoda, ztratili jsme hodně desítek minut.

6. ŠibeniceVoláme Zuze, která vyzvedává šifru a vydává se nám kousek v ústrety. Na dohled od žst. se usazujeme ke krajnici a děsíme se olbřímí kávové skvrny. Zuza laboruje s kružítkem a vychází jí moc pěkný Vennův diagram. Zamyslím se nad rozblemclým zadáním a navrhuju vytáhnout v tuto chvíli už velmi zajímavou reflexní fólii, kterou jsme obdrželi na startu. JÁDRO rázem ožije. Všichni si chtějí hrát se zrcátkem. :)

Uchylujeme se do pangejtu za křoví, aby na nás kolem procházející týmy neviděly, a koukáme střídavě do zrcátka. Pod různými úhly, různě deformovaně. Nevychází kromě velmi neprůkazné číslovky 10 absolutně nic. Kutálíme do půlkruhu nastřihnuté zrcátko po obvodu šifry. Prostě jak malí. Vůbec nikdo nevěnuje patřičnou pozornost Rasťově stokrát zopakované otázce, proč se vlastně orgové obtěžovali stříhat zrcátko do půlkruhu. Škoda.

Ještě větší škoda je, že Pája v jednu chvíli říká, že vidí kousek šibenice. Tahle poznámka ale dolétla k nesprávným uším, totiž mým. Mapu okolí jsem ještě vlastně neviděl, takže se na Páju nanejvýš tak mile usměju a přemýšlím si zase nad svým. Slyšet to Zuza, která už si s mapou stihla potykat, asi by se strhnul větší poprask. Tak či tak – padá rozhodnutí požádat o nápovědu. Dejw tedy rutinérsky interpretuje sudoku, které mu už na startu předluštila Zuza, a posíláme ponižující žádost o help.

Ano, kdo je na světě nejhezčí a nejkrásnější? Přece JÁDRO, to jsme věděli! A co je tam dál? Ukázalo se, že téměř polovina členů týmu, které pro svoji vlastní bezpečnost zachovám v anonymitě, je ochotna slovo „kuzel“ primárně číst coby „kůzel“, tj. mládě od kozy, malý kozel. Ta méně infantilní část týmu naštěstí už přemýšlí, jak ten kužel správně postavit, z čehož plyne, že ho postaví na první pokus špatně. Ale Dejw nám všechno brzy ochotně vysvětlí, takže se můžeme podívat na teď už krásně viditelnou šibenici a vydat na blízký kopec Šibeničník.

Něco se ale stalo. Něco strašného. Něco, čeho jsem se bál asi ze všeho nejvíc. Dohnali náš Přizdisráči! Dříve je zaslechnu než zahlédnu, to díky Tomově charakteristickému „Yes!“, kterým ventiluje svou radost z toho, že mě zase vidí. Nehneme však brvou, profesionálně kamarádům popřejeme hodně štěstí na této šifře, u níž doufáme, že je zdrží až do rána, a mizíme směr šibenice.

Krumlovi na přesunu sehrají již třetí nebo čtvrté dějství podažené taškařice s názvem „Dej mi tu mapu, jdeme úplně blbě!“, tentokrát s kukuřičným lánem v hlavní roli, z čehož plyne to, že se na kopec nevydáváme zarostlou cestou číslo jedna, nýbrž zarostlou cestou číslo dvě. Navíc objevujeme moc hezkou loučku a můžeme si vychutnat krásné červánky, zatímco si kukuřičné děti Dejw a Rasťo hrají na kombajn při vyzvedávání šifry.

… si vychutnat krásné červánky.

7. MorsecubeKluci přinesou plášť krychle popsaný písmeny. Podezřele často se opakují písmena E a T a písmena, která lze v morseovce zapsat čtyřmi znaky, takže netrvá dlouho a můžeme konstruovat první morseovkovou krychli. Z Dejwova koutu louky se ozývá znělka z reklamy na XXX Lutz, ale zdá se, že původce zábavného zvuku nachází ve svém „ta ta ta ta, týý týý“ hlubší smysl. Pája je však rychlejší, neb se ani v nejmenším neobává o konzistenci  zadání, a navzdory namáhané bránici velice rychle generuje první písmena tajenky. Moc pěkná šifra.

Míříme do Markvartic Heraltic. Ke kostelu. K baráčku poblíž. Není to příliš daleko, takže kromě toho, že po cestě potkáváme v naprosté tmě sedící dívčinu, která v mých očích vypadá jako ta holka, která vystupovala z televize v Kruhu, se nestane nic závažného, o čem bych se musel nutně rozepsat. A to nás mělo varovat. Klid před bouří.

8. Opruz na šestNacházíme dům. V tom domečku budíčky. U budíčků lidičky. Jinými slovy na tomto stanovišti ještě pořád bivakují snad všechny týmy. Prý se zde koná výstava a kdesi cosi, všude po stěnách jsou rozvěšené budíky, což vypadá dost cool, a když všichni návštěvníci exhibice zcela ztichnou a zadrží dech, lze slyšet vrstevnaté ševelení desítek hodinových strojků, což je extrémně cool.

Zatímco členové JÁDRA systematicky zaznamenávají všechny dostupné informace, já se habituuji v cizím prostředí. Ano, to je synonymum pro „flákat se“. :) Nápady by byly. A bylo by jich velké množství. Celkem brzy si všímáme, že alarmová ručička ukazuje vždy na nějaký další budík. Ještě nnějakou chvíli trvá, než si uvědomíme, že ukazuje na budík téže barvy. Když je dozaznamenáno, neujde naší pozornosti ani fakt, že mnoho budíků ukazuje stejný čas, kdežto jiné ukazují čas sice jiný, ale pouze v řádu celých hodin.

Na tato jednoduchá zjištění jsme ve skutečnosti potřebovali dost času. Pája se ukazuje jako mimořádně praktická a systematická hráčka, neb důsledně přehledně zapisuje vše, co je vůbec možné zaspsat. Tiše obdivuji. Skoro se až stydím, když po hodině navrhuji vzít na tomto stanovišti taktickou nápovědu.

Faktem je, že týmy, které jsme tu potkali, povětšinou stále ještě neodcházejí. Buď je princip šifry velmi těžký, což se u předmětové šifry takového rozsahu rovná organizátorské sebevraždě, nebo nám uniká nějaký důležitý pozornostní detail. Protože se v tom plácáme, tak můj návrh čtyřpětinově projde. Jediný problém je, že ještě potřebujeme nějaké nápovědní heslo.

Rasťo se Zuzou koukají na vodovodní minišifru a všímají si, že množství vody odpovídá pořadí písmene v abecedě. Napadá mě, že když tedy voda běžně teče dolů, tak bychom přesně tohle mohli udělat a přečerpat ji tak do jiných kádinek. Když dám za pravdu všem námitkám na téma „je to fyzikální nesmysl“ a provedu to, vychází řetězec HESLO. Heslo je HESLO? Originální.

Posíláme heslo HESLO a trochu překvapivě nás SMS systém posílá do háje. Tak dobrá, provedeme ještě jednu iteraci a heslo FETIŠ je na světě. Moc pěkná šifřička. Nápověda nám skutečně něco říká. Dosud jsme ignorovali, že exhibice začala ve 14:00. To je hodně dobré vědět, že právě tohle je podstatné, super!

Pája má mezitím hotový rozkres umístění všech budíků na všech stěnách a pomalu začíná pracovat na spojnicích mezi nimi. Rasťo si jde na chvilku zdřímnout a my ostatní střídavě brainstormujeme, zabýváme se dalšími šifřičkami, a propadáme letargii. Pomáhám Páje dopsat čas, který budíky ukazovaly v době zahájení výstavy, a pomaličku se začíná klubat Nápad.

Už před nějakou chvílí jsme zkoušeli grafický princip, ovšem pouze v rámci řady budíků jedné barvy. Kreslilo to něco nesmyslného. Hodně jsme se také zabývali tím divným „semaforem“, totiž třemi budíky těsně nad sebou, do nichž se řady vždy přes strop zacyklily. Zkombinovat tyto dva nápady ale ještě nikoho nenapadlo, ačkoli zřejmě všichni si mysleli, že právě tohle jsme už zkoušeli. Když to asi po třech hodinách od příchodu na stanoviště trochu nesměle navrhuju a zkouším, ostatní jsou z výsledku mnohem nadšenější než já. Kreslí to písmena, když to dělá někdo šikovnější než já! Takže zase Pája. Potočky, tůň. Tak to bylo drsné.

Je to blízko, to je dobrá zpráva. Přesto mě právě na tomhle přesunu začíná dost bolet noha, takže už po zbytek hry jenom tak popajdávám na chvostu našeho týmu, což by však s sebou nebýt té bolesti neslo už jenom samé výhody. Čelo šifru vždycky dohledá, postará se komplet o orientaci, nezadýchám se tolik, popovídáme si s programově právě jedno tempo držící Pájou o vesmíru a vůbec. Prostě jako v Grand hotelu****.

9. 6Na devátém stanovišti už se svítí. Nahlas rozvádím teorii, že v noci by se každý tým měl povinnost na vyzvání ohlásit jménem týmu. Zkouším výzvu. Ozve se pouze Paralaxa, což jim okamžite přičítám k dobru a jsem nyní ochoten jim odpustit až jednu zpackanou šifru na jejich nové podzimní hře. :) Ani my se jménem týmu netajíme, zčásti také proto, že jsme se vzájemně dokázali poztrácet na dvaceti metrech čtverečních. Každopádně půlka lesa ví, že na devítku dorazilo JÁÁÁÁDRÓÓ, JÁÁÁÁDRÓÓÓÓ!

Musíme posbírat šest částí šifry povalujících se u stromů označených páskou. Naštěstí Rasťo nažhavil svoje čelní sľnko na takový výkon, že pár sušších keřů okamžite vzplálo jasným plamenem, takže to nebyl nejmenší problém. Co problémem je, je déšť, který se rozhodl nás konečně oblažit v míře větší než ignorovatelné. Dejw naštěstí vybaluje deštník velikosti Vatikánu a ze sestry postaví dokonalý držák, takže můžeme luštit v relativním suchu.

Rasťo chytl druhou mízu a chrlí jeden nápad za druhým. Dosti rychle se prokouše od nápadů zajímavých a nesprávných k nápadů zajímavým a správným, takže brzy soudružsky stříháme a překládáme, dokud není dostříháno a dopřekládáno. Jenom moje hvězdička porušuje pravidlo, že přeložené cípy dokonale zakryjí některá z čísel, takže mi ji vezme Pája a opraví ji tak, aby to fungovalo. Za odměnu se může opřít o mou nebolavou nohu a jsme si kvit.

Dejw pak vymyslí, že takhle pěkně by mohl být zadán přece braille, a je hotovo. Vyzkoušíme pár pravděpodobných metod zápisu, aby to samozřejmě byla až ta poslední, ale to už je pouze drobná kaňka na jinak poměrně svižném řešení. Šifra nás posílá k nedalekému vysílači. Sourozenci Krumlovi sehrávají velkolepé finále hry „Moje mapa!“ a Pája má co dělat, aby jejich pozornost rozptýlila zajímavým poukazem na blízkou vodní plochu pojmenovanou Krumlovka.

Ovšem co nedostal vysílač do vínku na vzdálenosti horizontální, to mu orgo-sudičky neodpustily na vzdálenosti vertikální. Už na tom horizontálním přesunu na náš zadní voj nabralo čelo týmu náskok mnoha koňských délek, o vertikálním raději nemluvě. Ale dobrá věc se podařila. Noha mi neupadla. Vysílač jsem v temném lese první spatřil, abych ho pak přizdisráčsky ztratil z dohledu, když byl už jenom pět metrů ode mě. Príma!

10. Opruz na 6 + ToeVyzvedáváme piškvorky. Odcházím se podívat do temného lesa a když se vracím, tým je uhranut rozměry tabulky 13 x 13 znaků. Já jsem uhranut málo, ale nic světoborného se mi vymyslet nedaří. Až ti pečlivější týmoví kolegové pozorně přepočítají křížky a kolečka a konstatují ekvivalenci jejich počtů, začíná se něco rodit. Docházíme k nápadu, že bychom ty piškvorky mohli zkusit dohrát.

Žmoulám rohlík (pre Rasťa rožok), takže se procesu luštění účastním jen pokyvováním hlavou a sporadickým ukázáním prstem do šifry na místo dalšího tahu. Vychází mezitajenka „SPRAVNE“. No bezva. Ale co teď s tím? Je tohle celá mezitajenka? Máme teď snad zadanou šifrovací mřížku? A co ta divná písmena? Co na to Jan Tleskač?

Pája se odchází podívat do temného lesa, když vtom si všimnu, že hra může ještě zcela jednoznačně dle pravidla, které jsou používali dosud, pokračovat. Hrajeme dál a dál, až nakonec kolečkář vyhraje. To se nám celkem líbí. Vypisujeme písmena, která jsme získali, Rasťo postřehne, že 19 + 7 = 26, čímž nám šifru v podstatě vyluští, protože substituovat už umíme všichni dobře.

11. 01VXU dalšího přesunu se tak rozdovádíme, že stanoviště o sto metrů přestřelíme a musíme se vracet. Dejw se však rozparádil ještě o něco víc, protože na minulém stanovišti zapomněl deštník. Takže se ještě trochu projde. My ostatní zatím odhalujeme taje zrcadlené i nezrcadlené binárky. Deset minut do šifry jen tak platonicky ďoubeme, ale pak Pája řekne, že už bylo dost předehry, že si to přepíšeme do desítkové soustavy. Možná jsem to řekl já, to už si nepamatuji. Každopádně jsem u toho jedl jabko, takže Pája dělala důvěřivou zapisovatelku a já si vymýšlel hezká čísla.

Protože jsem si navymýšlel samé nuly, jedničky a pětky, usoudil tým, že dále bychom se měli věnovat římským numerám. Vymýšlíme grafický systém ne nepodobný knihám z nedávné Po školy a přepisujeme jedničky a pětky do dvou řádků do podoby jedniček a nul. Blbě se to popisuje, ale luštit to byl opravdu zážitek. Pája mi opět něco něžně vysvětlila, tentokrát prý neumím zrcadlit, ale protože měla zase pravdu, nechal jsem pro tentokrát být.

Vychází nám opět série jedniček a nul, vrací se Dejw a rychle se ve světě, který dobře zná, aklimatizuje. Další převod do desítkové soustavy dává ale volaké čudné hodnoty. Chvilku trvá, že si všimneme, že před každou nulou v mezivýsledku je jednička, a vezmeme na milost i římské desítky. Další chvilku trvá, než mě Pája přesvědčí, že ten paznak, který pracovně pojmenovala bombónek, skutečně bude sloužit jako oddělovač. Ale je to tak.

Všude kolem stále posedávají světlušky, takže si myslíme, že jsme si docela polepšili. Zkoumám na internetu průběžné pořadí a zjišťuju, že Popocatepetl, který jsme právě nechali za sebou, je vedený na průběžném třetím místě! Po tomto zjištění se náš zadní voj poprvé a naposledy při hře rozeběhne, aby šťastnou novinu oznámil voji přednímu. Přední voj je naším rychlým pohybem i aktuálním umístěním týmu šokován.

12. Mr. SponkaNa další stanoviště dorážíme minutu před Popocatepetlem, ale protože obsazujeme zastřešené sezení na kraji lesa s lavicemi, stolem a vůbec vším tím základním, co si představíte pod pojmem šifrovací ráj za deštivého dne, kde není signál, vypadá to, že jsme dorazili až po nich. Ale tak to není! Protože jinak by v šifrovacím ráji luštili oni.

Zadání je takové podivné. Hlavička šifry na jedné straně papíru, divné obrázky a kolečka, která vybízejí k doplnění písmen, na straně druhé. Dejw okamžitě začne doplňovat písmena spolu s čísly a potom se pokoušíme ze všech těch ef jedniček a ká dvojek a vůbec něco smysluplného vylámat.

Pár obrázků je nám záhadou, 3G určíme špatně jako Frekvenci 1 (můj nápad!), doplníme klíčová slova do koleček, pobavíme se příhodami Mr. Sponky, ale to je asi tak všechno. Až nám po mnoha minutách vytrhne Zuza trn z paty, když papír přeměří. Najednou dává smysl hlavička šifry na druhé straně papíru. A najednou začíná trochu vadit, že nemáme určené všechny zkratky a všechna slova.

Přesto se Dejw srdnatě pouští do boje. Spolu se Zuzou rýsují mřížku a vymýšlejí způsob čtení tajenky. Něco vychází. Já jsem vyslán, abych zjistil, co je to to G3, které by podle všeho mělo někde vyjít. Ale protože v lese není 3G, tak se mi to příliš nedaří. No vůbec – zpětně je to poměrně paradoxní situace. Naštěstí to zbytek týmu během minuty doluští.

13. Há háMíříme na kruté hádky! Tak jestli tohle není šifra pracující s názvy týmů, tak co už potom? Kruté hádky? Krutí orgové! Tykadla? Tykadla! Exkrementy a hovínka, to jsou jasní Přizdisráči. Trochu nás mate, že nedokážeme najít aluzi na kterýkoli z dalších týmů, takže, byť s nevolí, myšlenku opouštíme a usazujeme se v nejbliší vsi u garáží.

Rasťo se nabídne coby běžec pro terénní nápovědu, takže ho vypouštíme na výpravu za božími mukami, a my ostatní se zabýváme klasifikací hádků. Celkem rychle identifikujeme hádka coby písmenko „h“, jenom ohledně jeho stravovacích návyků panuje určitá nejistota. Volá Rasťo z Heraltic, že parádně vycukal Alberty sedící stále ještě na osmičce, a čte nám nápovědu, která nám veskrze říká to, na co jsme už přišli.

V jednu chvíli se přistihnu, jak Dejwovi cosi vysvětluju, on se zamýšlí a pak se Zuzou začínají pomalu číst tajenku. Když ho opatrně chválím, tak mě překvapí tvrzením, že jenom dělá to, co jsem mu poradil, s čímž já tedy nemohu souhlasit. Nakonec se ale domluvíme a s Pájou generujeme zprávu od konce. Vypadne z toho rozcestník pod Nivou, poslední stanoviště hry!

Zuza se nabídne, že počká na Rasťa, a zbytek týmu se přesouvá k rozcestníku. Dejw volí cestu převážně dle azimutu, takže o jedno pole, louku, les, mýtinu, potok a nespočet křoví později se vynoříme z lesa na krásné cestě dvacet metrů od rozcestníku. Tak to tedy well done.

14. MetrostavJsme třetí. A máme tušení, že za námi minimálně půl hodiny nikdo není, takže si můžeme dovolit dřepnout přímo u rozcestníku a pokusit se o rychlé vyluštění. Že v Třebíči budou stavět metro nás nepřekvapí, ale že starostou města se stane Matěj Klusáček? To bychom se na to ještě podívali, vždyť je aktuálně na pátém místě a kdo ví, jestli se k plánku metra vůbec dostane. ;)

Brainstorming se točí především kolem otázky, jestli už těch semaforových šifer přeci jen nebylo na hře příliš mnoho. Když nakonec usoudíme, že by se do nás ještě jedna malá vešla, přeci jen ji v plánku metra najdeme a získáme tak cílové heslo. Ale kam máme jít?

Ještě jsme nevyužili poměrně košatého textu popisujícího implementační obtíže této nové Třebíčské dominanty, netrvá tedy dlouho, než nacházíme v textu skryté stanice. Protože Dejw už před nějakou chvilkou poznamenal, že stanic je na obou trasách celkem 26 a že jedna linka jede od A do M a druhá od N do Z, není co řešit. Takže si s Dejwem trochu zazávodíme v odhalování skrývaček, Pája to všechno trpělivě píše, jako na zavolanou přicházejí Zuza s Rasťem, vychází Okříšky kostel, heslo už máme, a to je... všechno. Právě v tuto chvíli jsme pokořili všechny úlohy letošní Sešlosti.

Po cestě do cíle jsme si přeci jen vědomi určitého náskoku na čtvrtý tým, takže se můžeme osvěžit u švédských keřů s malinami a ostružinami, a v poklidném tempu dojdeme ke kostelu, odkud jsme ještě vyslání o pár desítek metrů dál do blízké sokolovny. Posíláme cílovou SMS s heslem a pak...

15. Cíl!Vstupujeme slavobránou, všichni si nás fotí, první i druhý tým nám se závistí v oku gratulují k nádhernému třetímu místu a my ze slušnosti gratulujeme i jim, osvěžujeme se a družíme. Dejw se spálí o čaj, já, abych předešel témuž, se o pár minut později pro jistotu poleju. Likvidujeme hromadně rum a Ondrovo kyselá jablečná kolečka, necháváme si vysvětlit šifřičky, které jsme nevyluštili, z nichž tu divnou čárovitou jsem pořádně nepochopil dosud. A vůbec dělali všechno to, co se v cíli dělává po třiceti prochozených kilometrech a jen o něco menší porci hodin beze spánku.

… Sešlost jsme pokořili.

Resumé? Jedním slovem paráda. Třebíčská Sešlost byla výborná, dramaturgicky dobře zvládnutá, vyvážená, se schůdnou trasou a zajímavými, převážně vícekrokovými šiframi. Opravdu, ke hře nemám jediné vážnější výhrady. Takhle vypadá dobrá terénní šifrovačka. Do jaké míry je mé hodnocení ovlivněno tím, že se nám jako týmu poměrně dařilo, to nechávám na posouzení poučeného čtenáře. Takže za mě, a předpokládám, že mluvím i za celé JÁDRO, patří orgům ještě jeden obrovský dík! (Jo, a ty budíky fakt chceme. :)

A hostování v JÁDRU? Měl jsem v plánu je hrozně pohanět, aby klesl přetlak zájemců a stoupla šance, že bych se k nim někdy v budoucnu mohl zase nachomýtnout, ale povím vám pravdu. S nimi je to všechno hrozně snadné. Soutěživost je přebita sic jediným, zato extrémně důležitým imperativem, totiž dobrou náladou. Luštění v takové společnosti jde tak nějak samo. Hloupý nápad, který člověk vypustí z pusy, se k němu za tři minuty pravidelně vrátí jako o parník chytřejší nápad, aniž by kdo pořádně tušil, jak k té zázračné proměně došlo. Na méně zručné členy týmu, kteří ani neumí ohnout cípy šestiúhelníku, dohlížejí mnohem šikovnější ohýbači, takže nedochází ke zbytečným zákysům. Říct se dá jenom jedno.

Díky, děcka, bylo to super.

Už na Svíčkách vás sice Přizdisráči nemilosrdně roznesou na kopytech, ale možná v cíli ve vašem případě uděláme výjimku a omezíme množství jízlivých poznámek snášejících se na vaše kruté hlavy. ;)

Tentokrát za JÁDRO netradičně sepsal

-- Dero [?]