- Ještě jeden člověk se sem přijde zeptat na podmáslí a takovou mu ubalím, že se nevzpamatuje. To je nějaký blbý vtip, nebo co?

(Hostinský na šestce poté, kdy se odvážní zástupci
týmu ROFLCOPTER!přišli zeptat, zda nemá podmáslí)

Svíčky 2011

Před HrouNa těchto Svíčkách se TO konečně stalo. Co přesně, na to si budete muset ale počkat. Začneme totiž od začátku. Na začátku bylo slovo, a to slovo bylo Bezvíček, což je jenom krycí název pro krkonošskou fázi Svíček. Protože naše posily znalé Krkonoš, Yeti s Lenkou, se slunily na výletě západní Evropou, nechali jsme si v konečném zúčtování některé soupeře odskočit až poodlétnout.

Velkou radost jsme měli zejména z toho, že se nám povedlo falešně ukolébat naše arcisoupeře – tým JÁDRO, neboť tito pelištejci k našim solidním třem bodům přidal ještě čtyři navrch a s nosánkem nahoru nás ztratil na dlouhou dobu ze zorného pole. Pohled na výsledky Bezvíčku byl vůbec zajímavý: Chlýftým a MUPY MUP! - krásná nula. Seš-lost, abpopa nebo Drahoši jeden bodík, Prahory a Alberti body dva. Síba se ve své věži postavené z pravítek, diplomů a láhví od rumu jistě ďábelsky směje...

Dost ale sentimentu! Fotbalovou terminologií řečeno, podívejme se na soupisku: za Přizdisráče nastupují v útoku hbitomozcí bratři Tauerové, Tom a Víťa, v záloze mám rozdělovat přesné nápady já, do obrany zdravého rozumu jsme draftovali Lenku a svatyni logiky bude výjimečně za Přizdisráče na Svíčkách hájit zkušený veterán a bonviván Yeti.

Protože Yeti a Lenka občas chodí na hry s JÁDREM, mají spoustu důvodů se na ně vytáhnout. V případě nás ostatních jde pouze o čirou rozkoš z pohledu na jejich nuceně nezúčastněné výrazy, když je předbíháme. A takový byl i plán. Předběhnout JÁDRO, ztratit se jim z dohledu a prát se na špici startovního pole pouze s rozmary přírody, vlastní pohodlností a logickými hříčkami všeho druhu. Proč se držet zase zbytečně při zdi, že?

Rozmary přírody. Jo, o tom se rozjímalo už několik dní před hrou samotnou. Autentické staročeské přísloví říká: Bezmračný, horký týden zažíti –bouřku na lysé kótě potkati. A protože na něco takového se nikdy nepřipravíte dostatečně, balím si v sobotu pouze šifrovací necesér pro případ sloty, totiž náhradní ponožky a pláštěnku.

V dřívějším vlaku z Prahy do Olomouce cestuje minimální počet šifráků, zato zřejmě hned několik pražských mateřských škol. Vybral jsem si kupé s prvočíselným množstvím dětí, nasadil sluchátka a těšil se na příjemnou cestu. Slovy Dylana Morana - bylo to, jako když tisíc hasičských vozů nahání deset tisíc sanitek. Skrze válečnou zónu. Navíc někde poblíž Ústí nad Orlicí přichází jobovka. Taueři nestihli pozdější vlak z Brna. Paráda. Tomovi od jisté doby v těchto věcech nevěřím nos mezi očima, přesto se nevyhnu určitě nejistotě.

V Olomouci líčím svůj smutný osud postupně našim arcisoupeřům, kteří mi ze soucitu objednají marlenku, Napalmu, kteří mi ze soucitu nabídnou místo v týmu, i dalším přátelům, kteří ještě nedopili a nešli (...) a kteří se mi ze soucitu vysmějí. Nakonec ale všechno dobře dopadne, když se ukáže, že si Tom opravdu jenom tak pro potěchu zalhal a ve vlaku i s bratrem seděl a smál se do dlaně.

Trochu popojedeme, konkrétně do Domašova nad Bystřicí. Na startovní loučce okukujeme vykolíkovaný prostor a taky Martinu, která se na chviličku odloučila od zbytku Prahor. Využívám příležitosti a snažím se ji last-minute přetáhnout do týmu k nám, ale je to jako nabízet celer dítěti, které má už slíbený čokoládový dort. Tak se alespoň vzájemně představíme a já si v hlavě odškrtnu tu-dů z roku 2008 – potřást si rukama s Hanžlovými. A ano, počítá se to!

1. Opruz v zooJeště naposledy Yetimu připomenu, že dneska je Přizdisráčem, ať se mu to líbí jakkoli, očkem kriticky zhodnotím Lenčin outfit, totiž tričko kanclu, a můžeme přistoupit k tomu nejdůležitějšímu. Síba odstartuje hru a loučkou oběhne zvuk trhaných obálek. Nějaké propriety, zadání Šternberské části Bezvíčku a konečně i zadání první šifry. Je půl třetí.

Tak v Domašově mají ZOO a mají tam zvířátka, která je možné krmit jenom připravenou potravou. Máme poznat, které zvířátko je co? Jak těžké to jenom může být, že? Optimisticky se vydáme na obhlídku zvířátek. Na pár metrech čtverečních se jich tísní hned 27, a to jistě nebude náhoda. Každé zvířátko se navíc nějak jmenuje, je taxonomicky zařazeno, k dispozici jsou i informace o častém výskytu a potravě, kterou má zvíře nejraději.

A teď dobře sledujte: je pět odpoledne, orgové balí první stanoviště a my stále nemáme ponětí, jak seřadit písmenka tajenky, která jsme získali v první půlhodince. Co se stalo? A proč tu spolu s námi nevěřícně krčí rameny Tučňáci, Drahošové a ROFLCOPTER!? Spousta otázek.

Tak především: nadbytečné informace. Hromada nadbytečných informací. Šifra se schovávala pouze v potravě a jméně zvířátek. Obojí byla morseovka. Zpětně to hodnotím jako velmi důmyslnou past na některé zkušenější týmy mající tendenci využít spíše více než méně dostupných informací k tomu, aby poznali, „které zvířátko je co“.

Třeba my jsme polovinu zvířátek neomylně přiřadili ke státům EU, kterých je taktéž 27. Nápověda hovořící o ptáčkovi šířícím se Evropou nás zrovna od této myšlenky neodradila. Tenhle rozstřel se mi nelíbil, ale nebudeme to zbytečně rozmazávat. Skončilo to mínus osmi body za záchranu, procházkou na alternativní druhé stanoviště a především nabráním úděsné ztráty na JÁDRO, kterému se očividně nepříčí ignorovat většinu dostupných informací, jen aby šifru vyřešili. :)

Alternativní dvojka je daleko. A navíc zcela zjevně opačným směrem, než se bude ubírat hra. Po cestě míjíme osvěžovnu, kterou týmy, mající ve svém středu dobrovolníka ochotného pro kilometr vzdálenou šifru doběhnout, využívají coby odpočívadlo. Nikoho takového my v týmu už tradičně nemáme. Takže šlapeme a šlapeme, až pomalu šlapeme na paty Drahošům, kteří zadání druhé šifry vyzvedávají u hráze rybníka chvilku před námi.

2. SvPZNa papíře se šifrou se skví dva skoro stejné, dlouhé řetězce písmen. Jeden končí na „U“, druhý nikoli. Šotek nebo sofistikované zadání šifry? Víťa by dal svoje jediné tričko za první možnost, já už mám vymyšlený způsob, jak takovou sofistikovanou šifru luštit. Drahoši po pěti minutách odcházejí. Yeti si všimne, že se v řetězci velmi často opakují úseky písmeno-světová strana-písmeno a já sklápím uši, vysvětluju a po chvilce odcházíme i my.

A jak se dalo čekat, pořádne se projdeme. Od hráze rybníka k hrázi rybníka na druhé straně Domašova je to bratru tři a půl kilometru. Sluníčko pořád ještě připéká a jedinou útěchou nám zatím budiž rychle vyřešená dvojka. Radostí rozhodně nezáříme. Poslední čtyři stovky metrů k rybníku střihneme krleš přes pole, ať nedědkovatíme! Vyzvedávám a může to začít.

3. DominaKonečně se dostáváme do obrátek. Text na dominu na druhý pokus řadíme prokazatelně správně a pak si ho prostě jenom zahrajeme. V dokreslených puntících bude tajenka, to je celkem jisté. Ukazuje se, že Tomova hurá strategie spočívající v odhadování písmenek je asi dvakrát rychlejší než Yetiho na přesnost náročná metoda obkreslovací, takže se pánové podělí o tajenku nestejným dílem, leč nás ostatní zajímá pouze výsledek, jímž je staré trafo v blízké vesnici.

Začíná povážlivě foukat (povážlivě tedy foukalo už předtím, ale teď jdeme proti větru) a v dáli, když se člověk hodně snaží a napíná zrak, zahlédne i první blesky. Už nám to začíná! Pospícháme a skutečně nacházíme starou cihlovou trafostanici.

4. Romulus a RemusJen co pětkrát popojdeme, abychom našli místo pokud možno co nejchráněnější před blížícím se deštěm, už glosujeme čerstvou šifru. Evidentních asociací mezi některými slovy si všímáme okamžitě. Navrhuji všechny takové pospojovat, kdežto Lenka se zafixuje na pohádky. Spojujme jenom pohádky!, říká.

Tento nesmysl jí rozmlouvám jen do chvíle, kdy je zřejmé, že vycházejí římské číslice a v několika případech dojde k nemilému přetečení magické šestadvacítky o celých několik desítek. Posléze jsou moje moderní verze některých pohádek odmítnuty coby příliš revoluční, takže jsem odsouzen k roli pouhého statisty. Ostatní už si to pospojují dle svého nejlepšího vědomí a svědomí sami. Takže jim to nakonec jenom pod rukama přečtu a šup dolů na kótu!

Respektive po vrstevnici, ale i tak jde o luxusní přesun. Cílová kóta je v praxi směšný kopeček, takový pupínek na tváři Olomouckého kraje, pupínek porostlý obřími smrky a tu a tam bukem. My máme dle upřesnítka hledat boučky. Buď jde o eufemismus a někde přehlížíme nejméně dva majestátné buky blízko sebe, nebo hledáme nízké bukoví. Vydáváme se to s Yetim zjistit.

Metodou „furt do kopce, a když už to nejde, jsi na kótě“ nacházíme domnělou kótu, nikoli však šifru. Takže brownovým pohybem započneme chaoticky prohledávat okolí. Yetiho to odnese někam pryč, mě k plotu, za kterým i přes padající šero tuším mladé listnáče. Rozhlednu se napravo, nalevo, přeskočím plot, mezi listnáči vyberu šifru a peláším s křikem „Yeti! Yetiiii!“ za zbytkem týmu. Yeti naštěstí bukoví zmerčil také, takže byl po ruce.

5. NěcotočUsazujeme se pod průměrně deštiodolným stromem a Lenka vytahuje plnovou lampu. Báječná věc, taková plynová lampa! Na všechny strany to svítí jak ďas, produkuje krásné teplé světlo, trochu i hřeje, takže vypínáme čelovky a těšíme se z aktuální pohody. Jsou tu však rušivé elementy.

Tím nejrušivějším elementem je šifra. Správná šifrovačka se asi už neobejde bez některé z variant na šifrovací mřížku či bludiště. Tohle zavání obojím. A zřejmě to nebude triviální, protože všude kolem stále vysedává velká spousta týmů. Zaobíráme se ponejprve čísly z intervalu <0; 15>. Jasná binárka, říkám, čtyři bity. Jenže jak mřížku roztáhnout do hloubky? A co ty vyznačené útvary?

Pak by se nám chtělo stříhat. A když říkám nám, myslím především sebe. Yeti mi to zatrhne s tvrzením, že cokoli jde přece ověřit i bez stříhání. Ta tečka ve středu tabulky zase jednoznačně ukazuje na rotaci. Ale čeho? Co vlastně chceme rotovat? Vymýšlíme nesmysly a iterativně je refaktorujeme do menších nesmyslů, až konečně začne pršet.

Balíme a vydáváme se hledat méně děravý strom. To se po chvilce i podaří. A v průběhu té chvilky jsme se s Yetim rozhodli, že náš nápad, kdy budeme točit pouze vyznačenými útvary, je správný. Úloha je hledáním cest mezi jednotlivými čísly v rámci vyznačených útvarů. Naštěstí nad tím nepřemýšlíme moc do hloubky, jinak bychom zjistili, že ony cesty a tudíž tajenka by měly být vidět už z výchozího stavu mřížky.

Takže opět v relativním suchu se pouštíme zase do luštění. Vítek točí mřížkou a zdá se, že opravdu jde nacházet takové cesty mezi jednotlivými čísly, aby spadaly vždycky do některého z vyznačených útvarů. To je dobrá zpráva. Pak Vítek říká „Hos...“ a my mu nabídneme, aby tam našel ještě „... poda“ a budeme ho velebit. Vítek nachází „... poda“. Čte jenom písmenka, která se na cestě mezi čísly nevyskytují. Zcela nepokrytě vzal náš dobrý nápad a znegoval ho! Což je mnohem rozumnější než náš původní nápad, takže necháme Vítka se kasat a sami vesele halekáme. Tady si výrazně polepšíme.

GPSka nás posílá až do Těšíkova, ale my se rozhodneme věřit tajence a vyrážíme k bližšímu rozcestí u mlýna. Počasí je nějaké nerozhodné. Zkouší na nás mrholení, vítr i mlhu, ale my se více staráme o směr postupu. Po značených, neznačených i toho večera nových cestách se konečně dostáváme k rozcestníku. K hospodě. K orgům.

A přesně v tu chvíli dorazí i přívalový déšť. Tomu říkám skvělé načasování. Výčet pozitiv tím ale nekončí. Mezi ta samozřejmá pozitiva se řadí klobáska, selátko, čaj a kofola. Ale především jsme dohnali vyšší střední třídu týmů. Nad šifrou zde stále sedí a hlavu si marně lámou borci jako „Borci“, Chlýftým, Krtci, Bazinga nebo NaPALM. Po JÁDRU ovšem stále ani vidu, ani slechu. Protože nás ani nečastují posměšnými smskami, spíše se domníváme, že bojují na špici o bednu.

6. Jsem slepý?Usadíme se, já někomu přeberu objednaný, leč nevyzvednutý opečený kabanos, pouštím se do jídla a ostatní do šifry. Lenka se ptá na opravdu zvláštní věci a zbytek týmu jí pak odpovídá stylem ano / ne. Jestli pije Síba rád podmáslí? On někdo pije rád podmáslí? Značíme si otazníček. Odpovědi na ostatní otázky převážně známe. A co teď?

Dáváme se maličkou přestávku, protože zbytku týmu byly přineseny útržky prasete. Dojídám klobásu a vedeme s Yetim rozpravu na téma různě velké mezery v textu. Rozumějte, Yeti v TeXu sází i nákupní seznam, takže je na tyto drobné nekonzistence přímo vysazen. Když si po chvilce všímáme, že větší mezera je vždy za prvním a před dvěma posledními slovy, máme jasno, že nejde o jen tak ledajakou ledabylost, nýbrž o ledabylost neledabylou, totiž záměr.

Yeti diktuje první písmena posledních dvou slov a všímá si, že jsou to koordináty. Když si je vypíšeme a trochu uspořádáme, zjistíme, že horní střed a dolní střed nenacházíme, takže nám zůstávají dva sloupečky po třech řádcích. Jasný braille. Jak to ale přečíst?

Tým generuje nápady a já mezitím provádím frekvenční analýzu. Všeho je stejně, takže osm šestic. Máme tady osm písmen v braillovi a nevíme, jak je přečíst. Proběhne pár platonických pokusů, pak se naštěstí více zaměříme na oddělené první slovo, já se potkám s nápadem, sdělím ho ostatním a už vesele dolušťujeme. Slunečná. Blízká kóta. Může být.

NaPALM tu stále sedí, Laďa obrácený do místnosti se tváří zkormouceně. Jdu je pozdravit a popřát hodně zdaru, přitom také samozřejmě vyzvědět, jak jsou na tom s řešením. Už blízko, no jo, jdou na to správně, nebudou odcházet dlouho po nás. Vytahuju pláštěnku a předvádím při jejím oblékání epileptické pasodoble, takže se mě Yetimu a Lence zželí a pomohou mi se obléknout. Odcházíme společně s Chlýftýmem a lepíme se jim bezostyšně na paty. Prší. Tu a tam se zableskne.

Pokračujeme do Těšíkova a odtam zpevněnou cestou blíže kótě. Na naše hlavy do všeobecného ticha spadají kapky deště. Jsme soustředění. Neuplyne ani deset minut a nadáváme střídavě mapě, GPSce a celému světu, protože jsme právě objevili geografickou trichotomii. Cesty v mapě nejsou značené na GPSce a neexistují ani v reálu. Mapa v GPSce neodpovídá mapě doporučené ani reálu a konečně realita se pochopitelně ani zbla nepodobá tomu, co čteme v mapách.

Ještě se prosekáme na cestičku blíže kótě, ale ta ji evidentně zeširoka obchází. Když vtom – šipka! Z větví na zemi nakreslený křížek přesně tam, kde by bylo záhodno vydat se přímo za nosem do kopce na kótu. Opodál jasně patrné torso šipky. Přemítáme, zda jde o stavbu orgovskou či o výtvor některého z týmů před námi, který byl nucen se rozdělit, a ve výsledku nám to je jedno. Někdo tudy šel, my půjdeme taky.

Byla to procházka růžovým sadem. Všude trny, hustníky, džungle, voda, sliz. Padesát metrů vzdálená kóta se přibližovala jenom neochotně, když jsme klestili cestu místy, kterými ji nikdo před námi neklestil. Když vtom – světýlka! Kousek od nás. Prosekáme se za nimi a nacházíme NaPALM, kterak si to štráduje pohodlnou, širokou cestou vedoucí přímo na kótu. K vzteku.

7. HavraspárVyzvedáváme šifru a z obavy před deštěm obětujeme patnáct minut na cestu zpět do Těšíkova, kde si sedáme u místního hostince a pokoušíme se prolomit mnohosměrku. Šifra nepatří k nejtěžším, přesto snad dvacet minut trvá, než započneme zvýrazněná slova nahrazovat těmi správnými, které pak v konjunkci vytvoří slova další – delší. Vyškrtat je královskou procházkou a přečíst tajenku je pak už jenom trivialitou.

Meteme zpět kolem kóty a ještě dál, k prameni Sprchového potoka. Všude kolem nás gigantické větráky porcují hutnou mlhu na úhledné plátky, když se konečně přiblížíme našemu cíli. Šifru umístěnou u cesty díky odrazce nacházíme hned. Popojdeme a usedáme s trigonometrickou šifrou a lampičkou.

8. a²+b²=c²Šifra mě neuchvátila, takže ode mě štafetový kolík přebírá Tom a započíná si cosi rýsovat. Lenka zjišťuje, že zvýrazněné přepony či odvěsny jsou všechny alespoň baj vočko stejně dlouhé, a Yeti začíná mumlat něco o thaletově kružnici. Všichni dohromady shromažďují různá pozorování, zatímco já hledám čepici. V batohu není. Po kapsách není. Na karimatce není. Pod karimatkou není. Zamyšleně a posmutněle žmoulám rohlík.

Lušticí skupina se už mezitím posunula o pár kroků vpřed. Tom už na fólii naznačil, že slícované trojúhelníky opravdu svými vrcholy sednou na thaletovu kružnici, ale aktuálně se zabývá něčím jiným. Snad písmenky, snad šipečkami, čepice každopádně stále k nenalezení. Jdu se podívat k šifře, jestli jsem ji nevytrousil. Je to moje oblíbená čepice.

Vytrousil! Našla se! Běžím zpátky a jsem svědkem toho, jak tým s chirurgickou přesností na fólii znovu rýsuje všechny trojúhelníky, Yeti nadhazuje nápad, že šipky by mohly značit pohyb, někdo dodává poznámku o pohybu vnitřkem kruhu a třešinku si pro sebe sviňsky usurpuji já, když kruh identifikuju coby O a nacházím „most“ atakdále. Těžká šifra, naštěstí jsem ji nemusel luštit. ;)

9. BarevníMost pod kótou 600 je ve skutečnosti podivuhodná vratká lávka. Místní šifra naštěstí není z nejtěžších. Lucernička stále krásně září a jediné obavy, které ohledně šifry máme, se týkají deště a rozpustnosti inkoustu použitého k tisku. Rychle však nacházíme slova v osmisměrce, vyznačujeme, jakou barvu asociují, hledáme písmena patřičné barvy a čteme řešení.

Tak jednoduché to bylo. Promiňte: tak jednoduché by to bylo, kdyby... výsledný vysílač v Prabábě byl zaznačen na doporučené mapě. Pixel po pixelu mapu zkoumáme, až si po deseti minutách jsme jistí, že vysílače nevidno. Tak to teda ne. Nedošli jsme tak daleko, abyste tu s námi takhle cvičili, říkám si a přikládám mobil k uchu. Účastník, kterého jsem volal, byl nedostupný.

Když se orgové přestali zapírat, vylévám mužskému (co jste udělali s tou příjemnou slečnou?!) hlasu do ucha celý náš truchlivý příběh o nenalezeném vysílači a jsem přepojen na stále ještě velmi rozpustilého Síbu. „Síbo,“ ptám se, „vyřešili jsme devítku a vyšel nám vysílač, kterej není v mapě.“ Na druhé straně je chvilku ticho, načež se mi dostane ujištění, že přesně tak to má být. Trochu se tomu podivím, ale neprostestuji, takže mě za odměnu podmáslífil ještě uchlácholí, že „to určitě nemineme“. No tak to nás neznáš, holenku. To se ještě uvidí.

Yeti jenom zkušeně pokrčí rameny a vyrážíme směr Prabába. Tentokráte si po pár neproduktivních debatách odpustíme přímý směr přes pole a luka a vykračujeme si svižným tempem po silnici vedoucí až do Šternberka. Je to cesta dlouhá a únavná, naštěstí v tomto slohu mohu půl hodinku přeskočit a říct: Jsme v Lipině. Což je poslední ves před Šternberkem a zároveň na samé hraně Prabáby.

JÁDRO se poprvé ozvalo a hned nám udělalo velkou radost. Prý to u nich na vítězství nevypadá. No tak to jsme rádi, že v tom nejsme sami! V Lipině přejdeme odbočku na značenou cestu, po níž se chceme vydat, o dvacet metrů, načež se strhne vážně míněná debata, jestli se nám vůbec chce vracet. Bylo by to komické, kdybychom nebyli tak unavení. Přeci jen už máme v nohách nejméně pětadvacet kilometrů.

10. okuAle hrdinně se vracíme a po značené cestě procházíme Prabábou. Neukázněně vyběhnu z lesa na blízké pole, abych ověřil, že v dáli opravdu vysílač existuje. Máme radost, že jsme to tak hezky trefili. Po čtyřstech metrech vybíráme desáté zadání a čteme, že turniket se nechází v klubovně šternberského gymnázia. Míjíme luštící Krtky a pílíme tam.

Blízký ukazatel naštěstí na gymnázium bezpečně ukazuje, takže se vydáváme správným směrem, který po pár stech metrech ztrácíme, Yeti brblá cosi o konkurenčních týmech, které nepostávají desítky minut na každé křižovatce a my ostatní si také užíváme krásného nedělního rána. Ve městě stačí obklíčit domorodkyni, abychom se dověděli lokaci gymnázia, a máme v podstatě vyhráno. A kdo to támhle jde úplně špatným směrem? No jestlipak to není JÁDRO. :)

V ranečku týmů dorážíme na turniket právě včas, abychom viděli odcházet Prahory. Asi na tom nebudeme tak špatně. Rozhlédneme-li se, kolem se povalují soupeři zvučných jmen. Přímo proti nám usedají naši arcisokové a nabízejí nám trochu neurotoxinu, kterým si celou noc ničili mozkové buňky. Zdvořile odmítáme, načež se Pája zatváří velmi podezřívavě až uraženě, obejme Zuzu a rozpláče se. Nebo nějak podobně to určitě bylo.

Vyžádám si šifru Bezvíčku a odhaluji nekonečný text psaný morseovkou a posléze braillem. To bude celkem záhul, přestože obojí umím celkem plynně zhlavy. Brainfuck, tedy opruzně algoritmickou šifru, raději odkládáme na bezpečné místo, ze kterého nedokáže nikomu z nás ublížit. Lenka se věnuje letošním memorikům a Tom the builder staví vozítko, od kterého si slibujeme nejméně jeden bod.

Chybí nám jich totiž pět a stejně tak JÁDRU. Zatímco oni si povídají a na očko luští desátou šifru, tedy sudoku, my už vyvíjíme veškerou možnou aktivitu, abychom pětibodové manko aktivně stáhli. Mně šifra jde ztuha. Tom si na první pokus dojede pro jeden bod, ale cítí rezervy ve svém stavitelském umu, takže ho nepřijímá. S Yetim si rozebíráme luštění sudoku, já s Vítkem vyřešíme čísla, on barvy. Je nám jasné, že výsledek nám pomůže interpretovat až balíček finalisty.

Lenka Yetiho neustále od sudoku tahá k memorikům. Nakonec se jí ho podaří přetáhnout a na první pokus získávají jeden tolik vytoužený bod. Já mám dvě mezitajenky z barevné šifry, ale nedaří se mi je sama na sebe správně aplikovat. Tom mezitím jednou neuspěl s novou verzí vozítka. Yeti pomáhá s interpretací tajenek, Vítek spí, JÁDRO stále bohorovně řeší sudoku. Ale Pája už nervózní. Pája už ví, že Přizdisráči do finále vyrazí první!

A taky že jo. Se šifrou jsem nepohnul, ale Tom vybojoval bod z konstrukční úlohy a díky třem naspořeným čekáním na turniketu jsme si vysloužili balíček finalisty. Ten obsahuje mapu Šternberku, mimo jiné i se značkou, která nám vyšla vyluštěním sudoku, a taky jídlo.

Vysmějeme se arcisokům a poodcházíme do ústraní prohlédnout všecko to jídlo. Počáteční písmena pokrmů jsou A-O, všechny dokážeme pojmenovat. Co s tím? Yeti překresluje a zapisuje, sníme indiánka, vypijeme fernet a zbytkem nakrmíme blízký odpadkový koš. Mizíme k Sokolu, prvnímu stanovišti finále.

11. BrzyTam už sedí „Borci“. Trochu si je zaobdivujeme, neb vyrazili na tuhle hru pouze ve třech lidech a zatím se jim vede báječně, ale pak nacházím šifru a svolávám zbytek týmu. Sedáme k sokolovně a koukáme na divný poloelipsoidní útvar obsahující vertikálně 15, 7+8, 8+7 a 15 písmen.

Ždoubeme do toho zprvu velmi nesměle, ale pak si kdosi všimne, že počet písmen odpovídá počtu pochutin, které jsme dostali na turniketu, Tom se blýskne interpretací poloelipsoidu coby jazyka a já projevím snahu tím, že jednotlivé dominantní chutě přiřadím ke správným zónám na jazyku. Lenka se přes známé snaží ověřit, jestli máme správně slanou a kyselou zónu, ale Yeti už má systém a spolu s Tomem čtou řešení.

Jdu si trochu zaprovokovat k „Borcům“, zatímco se zbytek týmu balí. Vyloženě náladu na mě nemají, ale přesto se usmívají a přejí nám hodně zdaru. Stejně jako my jim. Přičemž v duchu doufáme, že jsme je tady viděli naposledy. A protože před chvílí na jazyk dorazilo i JÁDRO, o němž si netroufáme doufat, že by se zrovna tady mohli jakkoli zdržet, přesouváme se těch pár stovek metrů do Tyršových sadů urychleně.

A tam se nám naskytne báječný pohled. Ty elitní týmy, které jsme celou hru doháněli, většina jich tu stále ještě sedí a luští. To je naše šance! Tykadla vypadají už poněkud frustrovaně, Prahory tu nejsou dlouho, takže stále živí naději, poTrati už naopak podle všeho naději ztratili, Chlýftým zuřivě luští. Tady se cítíme dobře. Vyzvedávám šifru, zabíráme lavičku a jdeme na to.

12. 01Jsou tu čísla do jednatřicítky včetně. Evidentně jde o binárku. Každé liché číslo je škrtnuté. A co s tím teď? Nabízejí se binární operace. Přichází JÁDRO. Přicházejí orgové a znervózňují už tak dost vystresované týmy. Síba stále velmi veselý. Petr má zřejmě tužší kořínek nebo rozum. :)

Takže ty binární operace. Vyzkoušíme jich docela dost. Sbližujeme se s Yetim prostřednictvím výrokové logiky, přesto náš binárně ekvivalentní vztah nenese žádné plody. Lenka probouzí mrtvé v okruhu dvou kilometrů, když vytahuje aromatický dánský sýr. Yeti je zvědavý, kousne si, čímž se zase na pár let imunizuje proti nemocem typu „společná domácnost“ nebo „manželství“. Já vytahuju energiťák. Tom pospává, Vítek si jen tak pro radost počítá.

Chápeme přeškrtnuté číslo coby negaci, ale nedaří se nám hnout z místa. Yeti se jde projít parkem, přijít na jiné myšlenky. Já začínám zapisovat jednotlivá čísla do rastru, což zatím k ničemu nevede. Když se Yeti vrací, pomalu se spolu s Vítkem začne prokousávat ke spásnému nápadu.

Co kdybychom to škrtnutí v prvním kroku ignorovali? Co by se stalo? Vítek zapisuje nový rastr, z něhož lezou krásní hadi o délce pět a šířce jednoho až pěti sloupců. Nadskočím radostí a navrhuju škrtnout škrtnuté sloupce a hady horizontálně „scucnout“ do jednoho čísla. Yeti se nadchne se mnou, což je vždycky dobré znamení, neb má přeci jen lepší úsudek v tom, co se nazývá elegantně vyřešenou šifrou a co prostou haluzí.

Vítek škrtá, přepisuje a vychází mu Hvězdné údolí. Rychle balíme a očkem pozorujeme JÁDRO. To nevypadá, že by se blížilo k řešení. Věříme, že to tak i nějakou dobu zůstane, ačkoli nás trochu straší soustředěný Dejw, kterému dáváme nejvíce šancí s touto šifrou pohnout. Víťa dopíše zrcadlo, taktéž se balí a mizíme na sever.

A pak se TO stalo. Předbíháme Prahory. Ne náhodně na prvním nebo druhém stanovišti. Prahory jsme poctivě dohnali ke konci hry a předběhli. Chápejte, v době, kdy se formovali Přizdisráči, byly Prahory na vrcholu slávy. Nedostižný tým opředený mýty a legendami, které byly často i z poloviny pravdivé. Kam se přihlásily, tam se vypisovala zvláštní cena za druhé místo. A ačkoli se od té doby množství týmů „profesionalizovalo“ a dotáhlo na jejich úroveň, Prahory stále zůstávají pojmem a etalonem šifrovacího týmu, k jehož věhlasu se snaží leckteří přiblížit.

Když tyto Prahory předbíháme, tak jako ve snách zdravím Martinu a odškrtávám si i druhé z několika velkých tu-dů, která vedu v patrnosti. Na nostalgii ale není čas. Na odchodu se potkáváme s „Borci“, kteří se na tohle stanoviště nějak tajně prosmýkli, na koleni těžkou šifru vyřešili a už zase peláší dál, takže jsme rádi, když jim utečeme aspoň na přesunu, neb se zdá, že zatímco oni se konzultací s mapou zdrží, Yeti cestu udrží celou v paměti.

13. Papíroví keltiTaké je to tak a třináctou šifru vyzvedáváme minutu před nimi. Mafovi cestou zpět k týmu skládám poklonu, neb se zdá, že jejich postup je nezastavitelný, a zabíráme schody, z nichž dobře vidíme do okolí. Pod námi Černý racek, opodál Seš-lost. Ještě lepší společnost. Teď se jenom nezaseknout!

Šifra obsahuje 64 šternberských ulic, které hrají nějakou hru. Zadaný máme pavouk celého turnaje a výsledky prvních utkání. To přece nemůže být těžké! S chutí a vervou se do šifry pouštíme. Brzy ověřujeme, že každá ulice buď neskóruje, získá dva body nebo bodů pět. Jiné výsledky se nevyskytují. Zároveň daná čísla nekorespondují s žádnou nám známou vlastností, kterou bychom dokázali vyčíst z mapy.

Sedíme tu už půl hodiny a stále jsme se nehli z místa. Postrádáme jakýkoli hint, jak postupovat dále. Bereme zavděk alespoň výsledky a předpokládáme, že dále postupuje tým s více body. Skóre sčítáme, odčítáme a děláme s ním vůbec různé úchylnosti, aniž by nám na konci vyšly dvě ulice se společnou křižovatkou, což je potvrzující krok, jejž očekáváme.

Lenka usíná. Vítek usíná. Tři stateční se stále snaží prolomit šifru, ačkoli se vůbec nehýbou z místa. Vymýšlíme pár zvláštních systémů na základě zvláštních premis, takže je zvláštní, že Yeti s Tomem jdou vůbec některá řešení vyzkoušet. Potřebují se projít. Já zatím vysílám omluvné úsměvy vstříc domorodcům, kteří se pohoršeně otáčejí za našimi dvěma spícími členy.

Tom s Yetim se vracejí s prázdnou a deprimovaní. Kolem proběhne Seš-lost, prý už na patnáctku. Jsou fakt dobří. Prahory přijdou a zase odejdou. Takže tentokrát je zřejmě ještě neporazíme. Chlýftým se odloudá kamsi pryč a my jsme stále ztracení. Alespoň tu radost v podobě jaderného skalpu nám naši přátelé neodepřeli, když kolem čtvrt na jednu balíme své ležení a šouráme se směrem na vlak či autobus.

Konec hryPřesně ve chvíli, kdy končí hra, natrefujeme na Seš-lost a Vlhkou jámu, kteří se vzájemně přetahovali o možné vítězství až do poslední minuty, avšak ani jednomu týmu se nepodařilo poslední šifru hry prolomit. Necháme si vysvětlit naši osudnou třináctku a správné řešení přijímáme se smíšenými pocity. Hezká idea, ale příliš závislé na odhalení mapového hintu. Bez jeho znalosti, troufnu si říct, je pro mnoho týmů šifra neřešitelná i v rámci Bezvíčku.

Brňáci se chystají rovnou domů, já se chci podívat do cíle. Když se ale z okna jedné hospody vykloní jaderná Zuza a zahvízdá na mě, podlehnu sirénskému vábení a jdu se za nimi roztříštit o skály společného neúspěchu. Už opět v čistě přátelském duchu poobědváme, popijeme jistý likér navracející mentální i fyzické síly a přesouváme se na nádraží, abychom tam nestihli vlak a já měl příležitost se v čekárně naučit alespoň základy taroků.

ShrnutíTakže Svíčky – jaké byly? Vážně dobré. Podobně jako loni šlo o promyšlenou hru plnou zajímavých šifer. Kromě šifry startovní, která se mi hrubě nelíbí, nemohu o žádné z šifer, se kterými jsme se ve hře setkali, říct, že by byla nezajímavá. Za hrou je vidět obrovské množství přemýšlení a práce a já za ni orgům upřímně děkuji.

Příští rok nás tam máte zas. Doufáme v trochu přístupnější Bezvíček a v zachování laťky letošní velmi vydařené hry. A prosíme – nerušte nám hospodu na trase!

Za Přizdisráče už obligátně sepsal

-- Dero [?]