Noc Tapürů 2010

Přizdisráči se po drahné době měli sejít v nejsilnějším složení a potrénovat na Tmou. Těšíme se! Paču si kupuje nové šifrovací botky, já dokonce celý outfit, každé ráno se sprchujeme studenou vodou, dáváme si padesát kliků, ke snídani pijeme syrová vajíčka a před spaním čteme MD5kové rainbow tables. To všechno za pomyslného doprovodu hudby z Rockyho.

Když pak pár dní před hrou píše Honzík, že leží s horečkami kdesi na salaši v Andořře, vypínám pomyslnou hudbu a je mi jasné, že nejsilnější složení se opět konat nebude. Snad si aspoň dobře zaluštíme.

Cestou na start potkáváme v tramvaji poTraty, kteří nás sice neznají, ovšem budou nuceni nás skoro celou hru potkávat – tak ať si zvykaj. Na louce u Brusnice už se rozvaluje dvouciferný počet týmů, takže se usazujeme a hledáme očima organizátory. Pohříchu z Tapürů znám jen Adama, s nímž jsem loni před Tmou svačil v Burger Kingu na Florenci, takže nalezení té správné skupinky rozdávající startovní obálky je mínus prvá šifra. Zdolali jsme ji ovšem docela rychle.

StartPo úvodním hvizdu zkoumáme obsah obálky a pouštíme se do analýzy startovních šifer. Bohužel si vybíráme řetězce písmen, které odolají i opakovaným snahám o vyluštění, takže až po pár minutách přecházíme na schůdnější šifry – logické řady a „hromada textu na druhé straně“ padají jako první. Chvilku nás potom zdrží metro, avšak také padne a k tomu všemu nám orgové darují jednu mřížku zadarmo. Se čtyřmi mřížkami už je úvodní šifra triviální a na Petřín vyrážíme jako čtvrtí v pořadí.

Šifra 1.Když najdeme observatorium, najdeme i Pralinky zvlášť a pobíhající Tučňáky. Dostáváme šifru, zadání dvou vedlejších úkolů, obsazujeme lavičku a přemýšlíme, co všechno jde dělat s písmenkovým amfiteatrem. Tomík rychle vymodeluje tapíra a vrací se s nápovědním heslem. Pořád se pereme s písmenky a snažíme se je zapisovat do mřížky, ale nedaří se. Něco nám uniká. Nápovědu potřebujeme. Takže si o ni zavoláme, proč by ne.

Slečna na telefonu zní zmateně a říká, že se musí poradit s orgy, co dělat, když na tomhle stanovišti někdo chce nápovědu. Ano, zprávu „jak může být někdo tak blbej a na něčem tak jednoduchém zakysnout, to je nám fakt záhadou“ jsme pochopili, přesto si tvrdošíjně stojíme za tím, že nápovědu chceme. Dostáváme rovnou řešení a jsme zmatení.

Byla tady snad jenom terénní nápověda? Nevíme, hlavičku šifry nemůžeme najít. Proč nám slečna tvrdila, že výměnou za nápovědní heslo dostáváme řešení? Tak máme dvě trestné hodiny nebo ne? A proč si sakra orgové myslí, že je v Praze jen jeden železniční most? Copak se počítá s tím, že každý ví, na kterém z těch tří mostů v dojezdné vzdálenosti je pěší lávka? Co nám uniklo?

Stíháme lanovku. Tom s Víťou se jdou pro jistotu na Střelečák podívat na nápovědu, já s Paču míříme ke smíchovskému železničnímu mostu, o kterém víme, že je olávkovaný. Šifra 2.Šifra tam je. No tak to je haluz. Vyzvedáváme šestí spolu s Kalamitou a vracíme se na Knížecí, aby nás Brňáci našli. :) Popichujeme kolemjdoucí JÁDRO, že už luštíme, zatímco oni né-é. Grafiku ze zadání vykoukáme celkem brzy, takže zase pílíme přes most a dál, k Jedličkovu ústavu. JÁDRO už má taky vyluštěno, takže postupujeme hezky bok po boku.

Do nekonečných schodů se nikomu nechce, takže JÁDRO vysílá rychlého běžce bez batohu, my šplháme všichni. Nahoře jsme plus mínus ve stejnou dobu. ;) Šifra 3.Koukáme na zadání – číslo, čárka, potom P nebo L s číslem od jedné do šesti, to všechno mockrát a končí to číslem. Pravá, levá nám je jasná, bohužel právě tak JÁDRu, které za dvacet minut odchází. Shodujeme se, že to bude asi grafika.

Zkouším kreslit a vychází něco jako „Je“ psacím písmem. Budiž. Následuje silně zkreslené „r“, možná „n“ nebo „z“. Hledáme v rejstříku možné ulice začínající na tyhle tři trigramy. Bezúspěšně. Dál vychází už jenom bordel. I ostatní se pokouší kreslit a ten bordel vychází úplně stejně.

Po dvou hodinách snahy najít v zadání ještě něco dalšího bereme záchranu a nemile nás překvapuje, že naše řešení bylo správné, jenom málo důsledné. Hřebíček do rakve nám posílá z tepla domova Honzík, který si nechal řešení vykreslit pomocí počítače. Ano, když to vidíme takhle bezchybně a celé, už to přečíst jde. Závidíme JÁDRu Yetiho (tak Yeti píše, že prej Páju), kterého osobně tipuju na člověka, který jim to tam od ruky, z první a správně nakreslil. :)

Šifra 4.V parku jenom koukneme a jdeme, nějaké souměrnosti moc neřešíme, ta písmenka jdou pohodlně přečíst přímo. Přesouváme se na Baarovu, v půlce cesty dokonce chytíme autobus, který nás přiveze až k šifře. To se nám má později podařit ještě mnohokrát. Samozřejmě se nemohu nezmínit, že to je především díky mým vynikajícím a dříve neodhaleným navigátorským schopnostem, že poprvé v historii šifrovacích her Přizdisráči ani jednou nebloudili, ba právě naopak! Šikovnej Dýro. Kéž by mu i luštění šlo podobně.

Šifra 5.Usazujeme se na lavičce na hřišti, na kterém se taktéž baví místní omladina („ty pičo, těch tady je, to je ňákej skaut, ne vole?“). Ačkoli se v kontrastu k domorodé mládeži cítíme prudce inteligentně, šifra odolává. Po chvilce čteme mezitajenku. Že máme vybírat třetí po „pü“ nebo po „pí“. Přemýšlíme, co se tak dá dělat s Ludolfovým číslem, hledáme v textu písmenko „t“ (pí, ró, sigma, tau, víme?), zkoušíme kouzlit s třetími písmenky, slabikami, slovy – a nic. Ani ťuk. Propadáme depresi.

Nebudu milého čtenáře napínat, padla další totálka. Poprvé se nahlas zamýšlíme na tím, jestli jsme od jara nějak záhadně zhloupli, nebo se totálně míjíme v myšlenkových procesech s organizátory – faktem je, že luštění nikdy dřív nebyla ta věc, která by Přizdisráčům dělala větší problém. To byla navigace, což je neduh řešitelný. Jak se ostatně ukázalo při přesunu na šestku, kam jsme si opět přivezli pozadí autobusem.

Šifra 6.Bohužel jsme tím pádem nekoukali do mapy, takže nám uniklo velmi důležité pozorování – totiž že v okolí Roztylského náměstí jsou ulice pojmenovány skutečně nápaditě (Jižní XV, Severní III atp.). A protože o stanovišti víme, že je zákysové, dáváme si limit 30 minut na odhalení principu. Pokud se nepovede, bereme totálku. Tímto stanovištěm také začíná „Tour de funkcionalistické sakrální stavby“, kterou nemohu dostatečně vynachválit. Opravdu krása.

Každopádně - nepovedlo se. Bereme totálku a cítíme se jako největší loseři na světě. Místopisný nápad však zpětně hodnotím jako velmi dobrý. Šifra 7.Přesun na sedmičku nám samozřejmě zpříjemní MHD. Brouci nám lezou trochu na nervy. Je jich hrozně moc. Modlíme se, aby nebylo nutné počítat jednotlivé druhy. Všímáme si, že někteří brouci na sobě mají mašličku. Kluci a holčičky! A na spojnici vždy jedno písmenko. Mezitajenka „krovky“ nás moc netěší, smysl ovšem začne dávat po přečtení brailla v tečkách berušek.

No a co jako s těma krovkama? Někteří brouci je mají pootevřené. Spojovat? Které? Jakým způsobem? Chvilku to zkoušíme. Vítu už luštění nebaví a odteď na téměř každém stanovišti spí, takže zbytek hry absolvujeme de facto ve třech. Paču je zima a vrací se jí rýmička. Není divu, poslední dva týdny musela věnovat státnicím a spánku si moc nedopřála. Bojuje s tím statečně. Tom si taky potřebuje na chvilku dáchnout.

Mně je dobře, ale pro změnu mě nenapadá, co víc udělat, než jsme udělali. Ad hoc spojovat brouky se zavřenými a/nebo otevřenými krovkami se nám nechce. To není šifra, to je nudná drbačka. Vzájemně se utvrzujeme v tom, že nám musí něco unikat, a bereme třetí totálku v řadě.

Šifra 8.Na železniční stanici vyzvedáváme syntaktický strom různých rčení. Resp. Paču odhaluje rčení a probudivší se Víťa přichází s myšlenkou stromu. Za odměnu ho posíláme pro nápovědu, neboť máme jen ta tři rčení, která v sobě mají předvyplněné jedno slovo. Přičemž „Host a ryba třetí den smrdí“ jsme ani neznali, naštěstí umíme používat Google. Zkoušíme různá další rčení ze seznamu na Internetu, zadaří se však až Tomovi po cca půl hodině se skákající hospodyní. Víťa volá, že nápověda je k ničemu.

Násilím lámeme tajenku a čekáme na nočku, která nás přiveze až k Olšanským hřbitovům. Šifra 9.Tapürci postavení do řady v nás ovšem nic zvláštního neevokují, takže se svezeme k žižkovskému vysílači, abychom si ověřili, že terénní nápovědy nám na Noci Tapürů pomáhat nehodlají. Tým je v rozkladu, nevěříme si a mrzneme. Vše končí další záchranou a přesunem na Jiřího z Poděbrad.

Šifra 10.Když nacházíme radar, celkem rychle střádáme správná pozorování. Tom tvrdošíjně prosazuje, že tajenka se bude číst od nejbližší tečky, já mu tvrdohlavě oporuju, že to je pitomost... měl nakonec pravdu, zmetek. :) Když máme hromádku pozorování a stále žádný nápad, rozhodneme se k přesunu a luštění u nápovědy na Čechově náměstí.

To se ukazuje jako prozíravý krok, protože u nádherného kostela Svatého Václava nacházíme první užitečnou nápovědu, s jejíž pomocí je doluštění otázkou minut. Tajenka nás ovšem překvapuje, odkazuje totiž na železniční most. Jeho jižní stranu. Na lávku. Na její střed. Tam už to známe, vybírali jsme tam třetí šifru.

Šifra 11.Sedáme na sedmičku a necháváme se dovézt až na Výtoň, k mostu. Spekulujeme, co za špinavou hru to s námi orgové hrají – a ano, připisujeme jim bod, když se nám při pohledu na zadání jedenáctky zastavují srdce. Ono totiž vypadá úplně stejně jako zadání trojky!

Bystré oko šifrářovo však brzy odhaluje drobné rozdíly. Tu je pozměněná interpunkce, tu písmenko. Kroužkujeme si změněné pasáže a přesunujeme se na Anděla, abychom si v Mekovi dali něco teplého a nezdravého. Princip šifry je však jednoduchý, takže ani nenechávám tým si pořádně odpočinout a už chci pokračovat k pomníku na Donátově.

Šifra 12.Koukáme na nějaký humusný vzoreček, Tom běží pro terénní nápovědu, poprvé i já na chvilku usínám – a když se budím, stále žádné použitelné pozorování. Vybíráme poslední záchranu a tramvají jedeme na Košířské náměstí k dalšímu krásnému funkcionalistickému kostelu. Šifra 13.Evidentně zde na nás čeká snadná šifra, ovšem už nemáme sílu. Zmůžu se jen na smutné konstatování, že celkem se v textu nachází 26 různých slabik, chvilku se s tím snažíme pracovat, pak ale hru ukončujeme a necháváme se hřát sluníčkem, odpočíváme a rekapitulujeme.

KonecVěděli jsme samozřejmě, že máme spoustu času se posunout na další stanoviště, možná ještě něco vyluštit, případně se prozáchranovat na umístění v první desítce – o takové umístění však nestojíme. Na polovinu šifer jsme si vzali záchrany, leč to nikdy nebylo bez boje. Zejména u „třetí po pí“ jsme vydrželi opravdu dlouho. To bylo ještě v době, kdy jsme věřili, že analytický přístup musí nutně vést ke správnému výsledku, u kterého si člověk zpětně uvědomí, jak slepý celou tu dobu byl.

Musím však říct, že po hře už tento názor nemám. Ten si udělám až po pročtení řešení těch šifer, které jsme nevyluštili, přesto mne neopouští neodbytný pocit, že orgové připravili hned několik zadání, kde je prostě potřeba „něco vyzkoušet, abychom viděli, jestli z toho něco nepoleze; co na tom, že k tomu nic moc nenavádí“ – jinými slovy šifer zhulených.

Avšak jsem si jist, že minimálně v jednom případě jsme si nepozorností nechali ujít moc krásnou šifru - totiž kompasy (leč také zastávám názor, že když střelka ukazuje „doleva dolů“, odečtu z kompasu jihovýchod, nikoli jihozápad), takže budu jen rád, když se přesvědčím, že takových námi nedoceněných šifer je povícero.

Šifry mě sice příliš nenadchly, naopak velice se mi líbila trasa, využívání MHD a prostředí města. Kdybychom se tak netrápili na stanovištích, mohl bych směle prohlásit, že Noc Tapürů považuji za letošní nejatmosferičtější šifrovačku. Takto si ten titul udrží Expedice Matrix. Každopádně obrovský palec nahoru za odvahu zrealizovat 24hodinovou skutečně městskou šifrovačku. Povedlo se!

Díky za hru, orgové! Příští rok se snad potkáme na stejné vlně. :)

 

Za Přizdisráče už obligátně sepsal

-- Dero