Člověk by přísahal, že morseovku pozná ve všem,
před spaním čte tečkovaný vzor na povlečení,
aby si potom nedokázal odpovědět na jednoduchou otázku:
„Proč sakra ta věž leží, místo aby stála?“

(Dero po Tmou XII)

Tmou XII

Přizdisráči šli na tuctovou Tmou s ambicemi i formou. Třetí místo na iNule, čtvrté v kvalifikaci Tmou a páté z Interlosu nás sice předurčovalo k místu šestému, ovšem vzhledem k nabité konkurenci jsme s ním byli předběžně spokojeni.

Místo na Mallorce se poflakující Paču standardní sestavu doplnil Mrož, který s námi byl blahé paměti na Matrixu: Revolutions, takže jsme se na startu sešli ještě genderově nevyváženější než obvykle. Zdravíme přátele a Dopijem a pudem mi nabízejí předstartovní rum, který neodmítám, ačkoli se domnívám, že do něj předtím v rámci konkurenčního boje rozdrobili platíčko rohypnolu.

StartOhromná masa lidí na stadionu na Sokolovské s přibližující se pátou hodinou ještě více kyne, takže je úlevou, když je v pět hodin tuctová Tmou odstartována. Příjemně překvapuje jak hymna, která je na rozdíl od předchozích ročníků dobře slyšet, tak úvodní šifra, která využívá videoklipů na téma Tmou, které nekvalifikované týmy zasílaly do soutěže o divoké karty.

Celkem rychle se orientujeme v principu toho, co se na plátně děje, a protože si od začátku zapisujeme důležité informace, zpětně lámeme několik písmenek. Po první rotaci klipů máme krásnou tajenku „SCHODYZAPETROV“. Sice to dává smysl jen částečně, ale za Petrov skutečně schody vedou.

Trochu nás však mate, že mají vyjít tajenky dvě. Honzu a Mrože vysíláme na Petrov a snažíme se upřesnit první část. Odchytnu orgyni MH a překvapím ji otázkou, zda má řešením být jedno místo, které je rozděleno vedví upřesněním v upřesnítku, či dvě na sobě nezávislá místa. Bohužel to mají být nezávislá místa, takže se s Tomem pohroužíme do hledání chyby.

Asi při čtvrté rotaci klipů, kdy stadion už dávno opustili naši kamarádi z týmů, jimž jsme nabubřele prorokovali, že nám celou hru budou koukat na záda, a to ještě doporučeným dalekohledem, opravujeme první část tajenky na Schodová, bijeme se do hlavy a běžíme vyzvednout šifru 2a.

2. MoaréS druhou částí týmu si dáváme sraz v Lužánkách. Tam konfrontujeme přinesený papír s vyzvednutou fólií a obdivně zabručíme. Moaré známe, způsob použití v šifře je však ohromně efektní. Šifra samotná je velmi jednoduchá a zabere nám asi patnáct minut, forma je však naprosto lahůdková. K přesunu do Komína si pomůžeme MHD.

3. Sobí hnusecUsazujeme se na  osvětleném sportovním hřišti, na němž si své fotbalové dovednosti zlepšuje místní omladina, a Tom vyzvedává šifru. Podivný text snadno identifikuji coby šifru Milé týmy a prostým pohledem na konec textu potvrzuji svou domněnku, že zatímco forma plyne normálně, obsah se čte zezadu. Tom velmi rychle řešení realizuje a pílíme na smyčku trolejbusů. Nutno říct, že omladina na hřišti nás, narozdíl od podobné situace z Noci tapürů, zcela ignoruje a nechává v klidu luštit. Děkujeme.

4. KytičkaNa smyčce vyzvedávám šifru se starými známými firmami, ROFLCOPTER! jsme většinu hry pronásledovali a nakonec i předběhli na iNule a poTratům jsme dělali stín na celé Noci tapürů. Šifra na tvrdém papíře přímo žadoní o rozstříhání. Všímáme si nápovědného textu i různých komplementárních slov, takže Tom do sebe průběžně pruhy papíru zasouvá. Kratce, přesto však maniakálně se bavíme u nastřižené vagíny. Když do sebe Tom dozasouvá poslední dvojice a ukáže nám výsledný tvar, který připomíná spíše než kytičku klubíčko vlny, které někdo hodil do chovné stanice koček, jsme nuceni přehodnotit dosavadní postup.

Protože jsme si v průběhu řešení pásky sešívačkou secvakli k sobě, mačkáme pomyslné CTRL + Z a Tom skládá už s vědomím, k jakému tvaru by měl ideálně dospět. To se mu taky celkem rychle daří, takže můžeme následovat další bod návodu, hledáme synonyma a čteme řešení. Mrož ústí Vrbovce do Svratky zná, takže jedeme na jistotu.

5. VrcholováNa tramvajové zastávce s Tomem pod lampou roztahujeme karimatku a posíláme kluky vyzvednout šifru. Bohužel nemají kartu týmu a nepřečetli si informaci z upřesnítka, takže jim dohledání chvíli trvá. Mezitím otvírám balení kyselých špagetek, které si všichni oblíbí a po dalších několik stanovišť mi je užírají. :)

První pohled na vrcholovou šifru nedává tušit, že by měla klást větší odpod. Víťa konečně pro dnešek dopracoval, připojuje se k nám, pozdraví a najde Kilimandžáro. Nakonec najdeme i ostatní vrcholy, ačkoli Tatranského Rysého neznáme, sepisujeme písmenka na vrcholu a provizorně řadíme hory od nejvyšší po nejnižší. A tajenkou je... nic. Naštěstí jsme zmatení jen chvíli, vyškrtáváme z šifry všechna použitá písmenka, čteme mezitajenku, donacházíme Petřín, opravujeme jedno špatně zapsané vrcholové písmenko a čteme znovu a lépe. Přesto zde nějaký čas ztrácíme.

6. BludištěPřesouváme se k lávce na modré turistické značce, oceňujeme pěkný detail v podobě hořících svíček v její polovině a po krátkém, z naší strany zmateném, rozhovoru s orgem nacházíme i ve tmě skrytý YATL (Yet Another Tmou Labyrinth). Instrukce vypadají hrozivě, cosi se má pamatovat a zapisovat do plánku, realizace je však jednodušší, než se zdá. Po půl hodince máme zapsáno a překonktrolováno a přistupujeme k řešení.

Toho se ujímá už tradičně Tom, jako ostatně vždycky, když je potřeba nějaké představivosti. Generuje cesty od rozcestníků do jednotlivých míst. Navrhuji, že délka cesty by se dala převést na písmenko. Když nám však ve třech z pěti případů vyjde hodnota 27 kroků, upřesňuji svou úvahu do podoby lépe korelující s mentálními procesy orgů i logikou obecně. Čteme písmenka na křižovatkách a přesouváme se Kníničkami na smyčku autobusů.

7. KostičkyTam nám orgyně vysvětluje, že právě odjíždějící po střechu natřískaný autobus pojede zase za půl hodiny, dává nám balíček obsahující osm kostek a popichuje, že jde o šifru snadnou, pro průměrně zdatného řešitele tak na půl hodinky. Ujišťuji ji, že průměrných řešitelů máme v týmu pět, takže zřejmě nebudeme mít za šest minut co dělat. Zpětně si říkám, že místo operace dělení jsem zde měl použít spíše násobení. :)

Tom při pohledu na kostičky jen tak náhodou prohodí, že takovou skládanku zná, a hrozně se diví, že nikdo z nás ostatních nic podobného nikdy neviděl. Proto je to opět na něm. Jako správný frajer chvíli zcela ignoruje stejně označené hrany a lepí kostičky dle své představivosti. Když to přestane fungovat, sníží se k naší radě a slepí velkou kostku dle natištěné nápovědy.

A pak skládáme, hrajeme si, ptáme se nahlas „Kde má auto A?“ a kromě pár zajímavých, avšak nesouvislých pozorování nic před odjezdem autobusu nevyřešíme. Po cestě dává pozor jenom Mrož, což je dobře, protože vysazeni jsme na hraně lesa a vlastně netušíme, kde jsme. To však ještě není na pořadu dne. Hrbíme se nad kostičkami a po malých krůčcích se přibližujeme ke správnému řešení. Trvá to však ještě dva příjezdy autobusů, než Tom vypisuje první písmena tajenky.

Paseka SV od kóty Trnůvka pro nás není zrovna dobrá zpráva. Přímo na paseku nevede žádná značená cesta, což je pro Přizdisráče vždycky důvod k hlubokým obavám. Kupodivu se nám daří najít se na mapě, najít značku a vydat se po ní správným směrem.

Bohužel náš navigátor mine přechod na zelenou značku a až pozdě rozpozná, že oplocení obory a oplocení vzrostlé lesní školky není to samé. Takže náš navigátor nutí mapu ostatním, kteří se však ve věci znovunalezení naší pozice angažují převážně vlažně. Dopadne to tak, že náš navigátor, jehož identitu rozhodně nehodlám veřejně prozradit, se spolu s Tomem vydá hledat ztraceného Jeníčka, zatímco Víťa a Mrož konečně nacházejí kombinací metod „na které světové straně jsme ještě nebyli“ a „tahle cesta vypadá podobně jako tahle čára v mapě“ další stanoviště. Celková ztráta na přesunu dosáhne téměr hodiny a půl.

8. MinyKdyž se vyvztekáme nad naší nemohoucností, usazujeme se u posedu a zamýšlíme se nad mřížkou s čísly. Víťa pobaveně podotkne, že to vypadá jako miny, a jme se hledat nějaké seriozní řešení. Koukneme na sebe s Tomem, miny bleskově vyřešíme a přečteme tajenku. Hezká logická úloha.

Na přístaviště Cyklistická vedou značené cesty, ale jejich následování znamená minimálně kilometrovou zacházku, proto volíme postup dle azimutu po hraně obory. Většinu cesty jde o mimořádně pohodlný přesun, závěrem se však na sebe vrstevnice v mapě nebezpečně tisknou a opravdu – i v reálu posledních sto metrů představuje spíše pinball, kde stromy jsou obřími zarážkami pro rozjetou kuličku v podobě světla čelovky nebohého Přizdisráče.

9. AktNakonec seskočím z terénního převisu jen půl metru od luštícího týmu, popřeji dobrý večer, oklepu ze sebe několik kilogramů listí a důstojně odejdu směrem ke stanovišti. Tom vyzvedává velmi podivný text, se kterým si nějakou tu chvíli nevíme vůbec rady. Všímáme si nevyužité délky řádků, ale to je na dlouhé minuty vše. Text evokuje mnoho různých věcí, ale žádnou tak jednoznačně, abychom si byli jisté, že se zamýšlíme správnou cestou. Chce to provést sérii pečlivých pozorování, ale to není ve tři hodiny v noci příliš snadné. Nakonec se poštěstí mně, všímám si sérií samohlásek a napadá mě, jak je efektivně zapsat do rastru. Vychází hrad Veveří a padá nám velký kámen ze srdce. Už v noci víme, že zde může na dlouho zakysnout jakýkoli, byť sebelepší tým, což se po hře na příkladu Tykadel také ukazuje.

Přesun na Veveří propaguje Tom coby krátkou procházku, což s každým dalším kilometrem působí stále ironičtěji. Zabloudit se však nedá a navíc trasu částečně známe z letošního Dnem, takže optimání cestou dorážíme až k bráně. Vrátný org si poslechne celé řešení rastru a vpustí nás na nádvoři.

10. MedailePři pohledu na zadání si Tom všímá toho, že trojice obrázků lze začlenit do spodní pyramidy s písmenky. Brzy si všímáme, že ke každému obrázku lze přiřadit draze kovový epiteton constans a celkem rychle nás také napadá, že je třeba kovy orotovat tak, aby trojice odpovídaly medailím na stupních vítězů. Vše provedeme a po malé úpravě také čteme řešení. Jednoduchá, příjemná šifra na hezkém a praktickém místě.

Čeká nás v terénu už třetí stoupání, tentokrát čistokrevné, neb přímo na kótu. Radost z toho nemáme. Protože jsem nepoučitelní, vydáváme se opět neznačenými cestami, dokonce těmi, které nejsou ani zaznačené v mapě, takže si po cestě opět půl hodiny pobloudíme.

11. PlochaNa kótě Tom vyzvedává šifru a během dvaceti minut ji s Honzovou pomocí „na první dobrou“ vyluští. Když pokračujeme po cestě a předbíháme doslova desítky týmů včetně demotivovaných Dopijem a pudem, kterým se evidentně pranic nelíbí naše odpověď, že jsme na šifře strávili necelou půlhodinu, zase se nám vrací naděje a chuť bojovat o čelní příčky.

12. M.I.N.A.Na naučnou stezku trefujeme takřka dokonale, jenom si pleteme dvě lesní cesty a nacházíme třetí místo čtvrtého zastavení. To je však celkem blízko, takže Tom pro šifru doběhne. Za chvíli přicházejí Jeníčci s naprosto totožným problémem, jejich běžcem je Robert-Antonio. Ten nám za chvilku nevědomky pomůže tím, když doběhe a nahlas říká „vím co s tím, ale bude to trochu náročnější, vytáhněte pomůcky“. Při těch slovech mi sepne a také už vím, co mají písmena M, I, N a A společného.

Sepisujeme sloupečky a morseovku převádíme na brailla a zpět. Jeníčci odcházejí o tři minuty před námi, ale na přesunu krosmo na další kótu je zase doháníme. Honzík potom Roberta dokonce předhání v hill runu, takže třináctou šifru vyzvedáváme asi o minutu dříve než naši konkurenti. Dobře my!

13. VolejbalJe pět minut po osmé hodině, do cíle zbývají dvě šifry a my před sebou máme našeho volejbalového kata. Jsme unavení a nacházíme se v myšlenkovém vakuu, přesto – velmi pomalu – odhalujeme důležité principy. Že jsou to šachové figury. Že si pinkají dle pravidel, kterým šachové figury berou. Že si v poli mohou nahrát maximálně třikrát. Dokonce jsme po dvou hodinách měli tu jednu správnou cestu míče, při které si figury tréninkově na každé straně pinknou třikrát, tedy to, co ostatním týmům na této šifře dělalo největší problém.

My jsme si však našli jiný nepřekonatelný problém – morseovku. Kruh se uzavírá. Přizdisráči dosáhli takové efektivity luštění, že zapomínají na elementární postupy. Alespoň tohle vysvětlení dobře zní. :) Otázku na význam toho, proč jedna figura může být vyjádřena více obrázky, jsme si položili, ale zcela nepochopitelně nebyli schopni si na ni odpovědět. Řešení a tím pádem prvnímu projití Tmou jsme byli neuvěřitelně blízko, škoda promarněné příležitosti!

CílJak se blíží půl dvanáctá, začínají kolem procházet mnohé týmy, které nezávisle na sobě na naši všetečnou otázku „Kam jdete?“ odpovídají „Do hospody.“ Po půl dvanácté to vzdáváme i my a jdeme si do cíle poslechnout řešení volejbalových šachů a s bolestným zaúpěním se chytit za hlavu. Nicméně chválíme organizaci prostoru v cíli i podrobné vysvětlování jednotlivých šifer včetně špeků ze zákulisí. Tleskáme Tučňákům i ostatním Tmou projdivším týmům a jdeme domů.

Byli jsme tak blízko... !

Bez ohledu na nesplnění týmového cíle se mi tuctová Tmou velice líbila. Martina Hanžlová se mi před nějakou dobou v mailu zmínila, že má obavu, aby dokázali v letošní konkurenci vydařených šifrovaček s tuctovou Tmou obstát. Obava to určitě nebyla neopodstatněná, letošní ročník nabídl hned několik prvotřídních her – Matrix, Svíčky, z těch menších potom třeba iNulu a Krůtu – a hned několik dalších velmi dobrých. Tmou se však bezpečně zařadila k tomu úplně nejlepšímu, co letošní šifrovací ročník nabídl. Když jsem se v neděli po hře vzbudil, pocítil jsem velkou sebrat bágl a vyrazit na Tmou znovu.

Děkujeme!

Za Přizdisráče sepsal

-- Dero